Od narození Gustáva Husáka uběhlo 111 let. Toto výročí by nevzbudilo širší ohlas, kdyby se jeho památce nepoklonili významní slovenští představitelé v čele s premiérem Robertem Ficem. O čem to vypovídá? Je to jen projev vypjatého národovectví, nacházejícího své symboly i v éře tuhé normalizace? Nebo jde o souznění, které má hlubší souvislosti?
Robert Fico a dva místopředsedové slovenského parlamentu, Ľuboš Blaha a Andrej Danko, položili věnce a kytici k hrobu posledního komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Slovenský premiér tento akt doprovodil gloriolou na sociálních sítích.
Moudrý vlastenec a prezident
„Někdy potřebujeme více času, abychom si uvědomili, jaké osobnosti jsme měli v našich novodobých dějinách,“ uvedl šéf nejsilnější vládní strany SMER. Připomněl Husákovu odvahu během Slovenského národního povstání a jeho perzekuci v padesátých letech minulého století.
„Zabránil potlačování v normalizaci sedmdesátých let. Vždy s ním byla spojována vzdělanost a inteligence. Udělal i chyby, ale kdo je nedělal a nedělá. Já ovšem cítím, že je mu třeba projevovat úctu a respekt,“ dodal.
Ficův koaliční partner Danko označil Husáka za jednu z nejvýraznějších osobností. „Z toho, co zanechal, žijí i dnešní generace,“ tvrdí předseda Slovenské národní strany.
Ľuboš Blaha vychválil Husáka už dřív. „Byl osobností, které si lidé na Slovensku váží jako moudrého a levicového prezidenta, vlastence a komunisty,“ prohlásil radikální místopředseda SMERu, který patří mezi nejotevřenější stoupence Putinova režimu.
Někteří komentátoři upozorňují na odlišný pohled české a slovenské strany na federalizaci Československa po invazi v roce 1968, což by mohlo navodit jistou míru pochopení pro tyto z našeho pohledu pobuřující názory. Měli bychom se spíš věnovat prohlubování sousedských vztahů, než hledat rozpory.
Brežněvova loutka
Jistě na tom něco je. Vztahy obou reprezentací byly po rozpadu Československa vždycky na solidní úrovni. „Přežily“ už tři Ficovy vlády a „přežijí“ i čtvrtou v pořadí, i když se dnes názory rozcházejí snad nejvíc v historii obou samostatných států.
To ovšem neznamená, že lze přejít bez povšimnutí hanebné zkreslování Husákovy role. Stále je nutné mít na paměti, že jsme žili v jednom státě a trojice čelných slovenských politiků zašla v relativizaci společné historie příliš daleko. Nelze ani pominout, že Fica před loňskými volbami podpořili bývalí čeští prezidenti Miloš Zeman a Václav Klaus, pro něhož je současný slovenský premiér zárukou demokracie.
Bagatelizace Husákova odkazu je do nebe volající. Sehrál klíčovou roli při likvidaci reformního procesu Pražského jara, po kterém následovalo dvacet dva let nesvobody ve stínu okupačních armád. Stal se Brežněvovou loutkou a symbolem normalizace.
V období poválečných komunistických čistek sice byl obviněn z buržoazního nacionalismu a odsouzen za velezradu. V roce 1960 byl rehabilitován a podporoval Dubčekův reformní proud. Nakonec však zradil krátce po vpádu dvou set tisíc vojáků v srpnu 1968 a nastupující sovětské okupaci.
Nech odpadne, čo je kolísavé
Moskva na Husáka vsadila jako na nejvhodnějšího nástupce Alexandra Dubčeka, jehož od dubna 1969 nahradil v nejvyšší stranické funkci. Podporu Moskvy měl silnou. Byl v přímém spojení nejen s Leonidem Brežněvem, ale i se šéfem KGB Jurijem Andropovem.
Husák se stal tehdy autorem okřídleného výroku „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické“. Poprvé použil slovo normalizace, znamenající faktickou kapitulaci Československa a vlnu drakonických čistek v sedmdesátých letech. Mocenský vzestup završil v roce 1975, kdy byl po odstavení Ludvíka Svobody zvolen prezidentem.
Výsledky temné doby husákovské normalizace jsou známé. Byla zavedena tuhá cenzura. Z komunistické strany bylo vyloučeno 327 tisíc členů, o práci přišlo 350 tisíc lidí, desítkám tisíc mladých lidí nebylo z kádrových důvodů umožněno studium. Zhruba 230 tisíc lidí emigrovalo, za což jim represivní soudní aparát uděloval nepodmíněné tresty.
Bagatelizace Husákovy éry je ostudná z mnoha důvodů. Nelze ji omluvit skutečností, že Slovensko díky jeho vlivu těžilo víc z investic a finančních transferů. Ani tím, že u nás na tuto kontroverzní osobnost nostalgicky vzpomínají jen trosky komunistů.
Co mají společného?
Je to však takové překvapení? Fico byl členem Komunistické strany Slovenska, jež se po listopadu 1989 přejmenovala na Stranu demokratické levice. Fico s ní vstoupil do slovenské politiky, a teprve v roce 1999 založil stranu SMER, kterou vede dodnes.
Co má ještě s Husákem společného, kromě ideových kořenů a národovectví? Nepřehlédnutelný je jejich blízký pohled na vstřícné vztahy s Kremlem. To je nyní novinka, která je o to víc do očí bijící, že se odehrává v podobných kulisách.
Husák usiloval o „normalizaci“ vztahů s Moskvou po sovětské okupaci a byl v tomto úsilí velmi pružný a úspěšný. Fico dnes patří vedle Viktora Orbána do skupiny politiků, kteří se staví proti pomoci anektované Ukrajině a usilují o obnovení spolupráce s Ruskem.
„Nadále jsem přesvědčen, že bychom se měli vrátit k nedávné evropské rétorice, jak jsou EU a Rusko do jisté míry spojené nádoby a jak se vzájemně potřebují. Jako předseda vlády SR si přeji postupnou standardizaci vztahů členských zemí EU a Ruska,“ napsal nedávno Fico, jenž se stejně jako českoslovenští komunisté ostře vyjadřuje proti USA.
Blaha a Danko, Ficovi společníci v adoraci Husákova odkazu, v tomto ohledu nezaostávají. Danko loni dokonce odpověděl na dotaz, jestli by šel bránit Slovensko, kdyby byly na slovensko-ukrajinské hranici ruské jednotky, že by nejdřív bojoval s těmi „hloupými Slováky, kteří nás do toho dostali“.
Co mají tedy Fico, Blaha, Danko a jejich názoroví souputníci na Slovensku i u nás také společného s Husákem? Ochotu „kolaborovat“ s Moskvou a vymezovat se vůči západnímu „imperialismu“. A je úplně jedno, v jaké době a za jakých okolností.
