Čtrnáctidenní informační střídmost Policie České republiky ohledně masakru na pražské filosofické fakultě byla konečně tento týden prolomena. Jaké jsou závěry?
Řekněme jednu věc. Nemá smysl používat zjemnělý popis člověka, který má na svědomí sedmnáct vražd a desítky zranění. Dotyčný nebyl „aktivní střelec“ nebo „podezřelý.“ Byl to vrah a na třech místech v republice (Klánovice, Houstoň, Praha) vraždil. Je to vrah a jakékoli jiné uvažování je neúcta k obětem a pozůstalým.
Úterní tiskovka špiček policie přinesla závěry, že všechno proběhlo podle zákona. Malá chyba se prý vloudila jen do nedůsledné komunikace policejních hlídek, které zmateně těkaly po hlavní budově FF UK na Palachově náměstí a neseznámily děkanku s možnými bezpečnostními riziky.
Na tiskovou konferenci policie reagovalo vedení pražské FF UK zveřejněním dokumentu, v němž akademici shrnuli způsob, jak byli mezi zhruba mezi 13.30 a 15 hodinou, když se ozvala střelba, informováni o celé situaci. Svědectví proděkanů fakulty popisuje bezradnost policejní hlídky a v podtextu naznačuje, že zřejmě šlo ještě něco dělat.
Jestli je v odborné i laické veřejnosti nějaká shoda, pak ta, že dvacetiminutový zásah policie proti vrahovi v rozmezí 15-15.20 hodin byl ukázkou dobře provedené práce. Tuhle věc nikdo racionálně uvažující nezpochybňuje a policie by za to měla být oceněna. Navíc tehdy ještě zdaleka nevěděla, jestli vrah je jenom jeden, nebo má komplice. Nebojme se hrdiny nazvat pravým jménem.
Debaty se povedou o situace před zásahem. Tedy o osmadevadesáti minutách od příjezdu dvou hlídek k FF UK a začátkem střelby. Část české veřejnosti chtěla příliš věřit příběhu o skvělém zásahu všech ozbrojených složek a zdravotníků. Tohle přání bylo tak silné, že když Deník N zveřejnil dokument vedení FF UK, který problematizuje část závěrů policie, někteří čtenáři spílali autorům článků na sociálních sítích.
Snad proto bylo s napětím očekáváno čtvrteční zasedání bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. Reflex byl při jednání výboru přítomen. Základním postřehem bylo, že ještě nikdy v minulosti nedocházelo k takovému souznění mezi většinou poslanců a policisty. Přesněji řečeno, hovořící poslanci začínali své proslovy chválou policie, doplněnou tvrzením, že oni jsou také bývalými policisty, hasiči, popřípadě členy záchranných týmů. Nepochopení rolí nemohlo být větší. Kontrolor předpisově salutoval kontrolovanému.
Ve chvíli největšího souznění vystoupil poslanec Jan Richter (ANO), který byl shodou okolností otcem dívky, která byla těžce raněna a dodnes leží v motolské nemocnici. Na základě své osobně prožité zkušenosti například řekl: „Vy tady chválíte interventy, chválíte počty policistů a policistek na místě. Já jsem s nimi mluvil, měli na sobě vesty antikonfliktního týmu. Předal jsem jim svůj kontakt a dodnes mi nikdo nenapsal ani SMS.“ Podobně mluvil o nekomunikaci fakulty s postiženými, včetně neposkytnutí psychické podpory a to do dnešních dní.
Když sehnal číslo na rektorku Univerzity Karlovy, řekla mu, že peníze mu určitě pošle, na což on řekl, že na to kašle. „Pachatel se na místo třikrát vracel. Jí (dceru – poz. red.) střelil při druhém návratu do třídy. Její kamarádka umírala a telefonovala tátovi s prostřeleným krkem. Děly se tam hrozné věci, a ona (rektorka) mluví o penězích.“
V dalším svědectví popisoval, jak jeho dcera silně krvácela, ale přesto dlouho ležela před fakultou a do nemocnice byla téměř mrtvá odvezena s hodinovou prodlevou. Na tyhle věci reagoval ministr vnitra slovy, že „pan pražský ředitel prošetří, jakým způsobem se s těmi lidmi komunikovalo, když tam na sebe nechali kontakt.“ Otázkou je, zda podobnou zkušeností procházeli také další rodiče obětí a pokud by nepromluvil prominentní poslanec, jestli by tyto věci zůstaly zahaleny všeobecným poklepáváním si po ramenou.
Podívejme se na celou věc z většího nadhledu a zeptejme se, jestli šlo masakru na FF UK zabránit? Zřejmě ano, ale to by museli už hlídkující policisté zburcovat vedení fakulty, aby hlavní budovu vyklidilo. Popřípadě by se ve vedení fakulty musel objevit někdo, kdo tuhle odpovědnost na sebe sám vezme. K tomu bohužel nedošlo.
Pak se nabízí otázka, jestli šlo zabránit tomu, aby vrah, který byl přišel ke dveřím zavřené fakulty, nesměřoval svou nenávist k lidem v centru Prahy. Tomuhle masakru šlo zabránit jen s obrovským štěstím. Jak tvrdil šéf pražské policie Matějček mezi půl druhou a třetí hodinou ho všude v okolí hledalo přes 260 policistů. To štěstí tentokrát neměli.
Je to vlastně nevyslovený pocit, který byl cítit ze všech vyjádření policie: kdyby vrah nestřílel na FF UK, obrátil by svou pozornost jinam. Nemá smysl spekulovat, jestli by jiným lidem způsobil větší nebo menší bolest.
Co dál? Policie by se neměla vysilovat dopadáním pitomců, kteří se na sítích tak či onak obdivně vyjadřují k vrahovi. Ano, je to její práce, ale na tohle veřejnost a pozůstalí opravdu nečekají. Na místě je spíš sebereflexe čtyř složek v celém příběhu – policie, kontrolních výborů parlamentu, vedení fakulty a novinářů jako profese.
Mrtvým život nikdo nevrátí, ale je nutné si říct, co mohlo být z operačně-taktického hlediska při policejním zásahu uděláno jinak. A to nejen 21. 12. na filosofické fakultě. Někdy se zapomíná, že jsme byli svědky tří provázaných vražedných útoků.
Rovněž vedení fakulty si musí říct, jestli udělalo maximum. O důvod víc, že už z dřívějška mělo rozsáhlé plány na evakuaci budovy při podobné akci.
Pokud nedojde k reflexu prvních dvou složek systému, určitě dříve nebo později někoho napadne vytvořit vyšetřovací komisi parlamentu. Jak to známe z minulosti, tyhle věci se nevyhnou politizaci. To by byla chyba.
A pak jsou tu média a tolik potřebná debata o tom, zda psát a nakolik být loajální k mocenským složkám státu. Do této doby platilo, že hlavními kritérii bylo psát seriózně nebo bulvárně, vkusně nebo nevkusně, pravdivě nebo spekulativně. Měl by jednadvacátý prosinec 2023 znamenat posunutí této hranice nebo nastolení nových pravidel? Základem by stále mělo být jedno: schopnost a povinnost se svobodně ptát. Všechno ostatní je vedlejší.
