Jak rozumět současnému mezistavu dlouhodobého blízkovýchodního konfliktu? Je krvavý výlet Hamásu do Izraele a následná bořivá odveta napadeného státu důkazem fatálního selhání nejen izraelských zpravodajských služeb, nýbrž samotného sionistického projektu, jak se nás přímo nebo potažmo snaží přesvědčit mnozí experti? Není v této epizodě zakleto špatné předznamenání pro jeho budoucnost a důkaz toho, že celá idea židovské státnosti je jednoduše neživotaschopná, poněvadž morálně neobhajitelná?
Praxe je přece nejlepším kritériem správnosti jakékoli teorie. A praxe je pro Izraelce, zdá se, nanejvýš neutěšitelná: prakticky co rok, to válka, což znamená přinášení nekonečných obětí, přitom každé nové vítězství jen posiluje sympatie světa k poraženým, ubírá na porozumění vůči bezpečnostním potřebám Izraele, nemluvě již o explozi protižidovských nálad v civilizovaných zemích. Neoprávněná existence židovského státu se stává hlavním nebezpečím pro Židy samotné, uzavírají svůj logický řetězec expertní sýčkové.
No, řekněte sami, nebylo by lepší smířit se s nezdarem mravně pochybného experimentu, pokorně přijmout jeho krach a, řečeno s moudrým Háchou, „s důvěrou vložit osud svého národa do rukou Vůdce“? Jen bohorovná pýcha brání Židům souhlasit s variantou dvou navzájem se prolínajících států, nebo dokonce jednoho mnohonárodního státu na tomto území, kde by mohli národové soužít ve vzájemné lásce a úctě, kde by lev pobýval s beránkem a leopard uléhal s kůzletem, jak slibuje Písmo svaté. Proč se Židé zdráhají uvěřit, že dobří sousedé jim po vyprchání prvotního vzteku umožní pěstovat své podivné zvyky v rámci folkloristických kroužků? A jim že jim nebudou bránit ve volném vystěhování kamkoli na světě, kde je jimi vyprovokovaný antisemitismus zatím ještě neohrožuje na životě?
Politika otevřených dveří
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
