Středeční nizozemské volby skončily velkým posunem vpravo, který vypadá jako faktické Wildersovo politické tsunami, kdy volby v zavedené západoevropské zemi vyhrála protestní strana. Nizozemská volební kampaň při tom byla dlouho poměrně nudná. Trochu ji rozvířil jen nástup tří relativně nových hráčů.
Prvním byl do nizozemské politiky se vracející místopředseda Evropské komise Frans Timmermans, který je i u nás známý jako ideový otec Green dealu. Klimatický papež, jak mu občas říkají v Nizozemsku, vedl do voleb novou formaci, která vznikla sloučením tradičně socialistické Strany práce (PvdA) a výrazně ekologické i značně ideologické Zelené levice (GL).
Do hry zároveň vstoupila strana Nová sociální smlouva bývalého křesťanského demokrata Pietera Omtzigta, který byl díky sporům se svou bývalou stranou Nizozemci chápán jako symbol boje proti korupci a stranickým intrikám, což mu vyneslo pozici nejpopulárnějšího nizozemského politika. Po dlouhém váhání nakonec založil stranu jednoho muže a mířil podobně jako Timmermans i na post premiéra.
Štikou v extrémně rozdrobeném rybníce nizozemské politiky chtěla na začátku kampaně být také strana Občanský zemědělský svaz (BBB), která fakticky z nuly na jaře vyhrála krajské a senátní volby, a to s programem odporu proti ekologickým redukcím nizozemského zemědělství.
Kurdská nástupkyně Rutteho
S tímto „novým“ triem se o vítězství chtěla porvat Lidová strana pro svobodu a demokracii (VVD), což je formace trojnásobného vítěze posledních voleb a dlouholetého premiéra Marka Rutteho, programově nejpodobnější české ODS. Rutte už ale znovu nekandidoval a rozhodl se opustit politiku po tom, co vyhlásil předčasné volby. K jejich vyvolání použil jako rozbušku debatu o omezení počtu udělených azylů pro migranty.
Tímhle tahem chtěl zamezit tomu, aby hlavním politickým tématem v zemi zůstalo řešení dusíkového znečištění. Kvůli němu nizozemské soudy rozhodly, že je třeba mimo jiné začít zmenšovat stáda dobytka, která tvoří jádro nizozemského zemědělství. Rutteho stranu tohle téma vnitřně štěpilo, a proto chtěl pozornost veřejnosti přesměrovat na problém imigrace. Tomu odpovídala i nominace jeho nástupkyně, dosavadní ministryně spravedlnosti Dilan Yeşilgöz-Zegeriusové, která náleží k pravicovějšímu křídlu strany, a ač je kurdského původu, je poměrně nesmlouvavá právě v otázkách počtu azylantů přicházejících do země.
Wildersův velký finiš
Migrační téma ovšem nakonec otevřelo prostor pro veterána nizozemské protestní politiky Geerta Wilderse a jeho Stranu svobody (PVV). Muž s typickou platinovou kšticí se před několika minulými volbami vždy zdál jako favorit na první místo. Letos to bylo dlouho jinak a zdálo se, že už trochu opotřebovaní wildersovci obsadí třetí či čtvrté místo. Díky dvěma faktům ale začaly akcie Geerta Wilderse v posledních předvolebních dnech raketově stoupat.
Pomohlo k tomu jednak určité, i když jen dílčí umírnění jeho rétoriky. V programu Strany svobody sice zůstalo referendum o vystoupení z EU nebo ukončení pomoci Ukrajině, ale obě tato témata Wilders v kampani nehrál jako hlavní. Zároveň se dlouholetý bojovník proti migraci a zejména islámu opět projevil jako výborný diskutér v předvolebních debatách, kde už proti němu v ringu nestál politický matador Rutte a Frans Timmermans v nich nepůsobil příliš přesvědčivě, i když vsadil na hodně levicové recepty. Wildersovi také pomohla inflace a dlouholeté zablokování nizozemské politiky, která doplácí na velkou roztříštěnost, kdy v parlamentu po těchto volbách zasedá 15 stran, včetně strany ochránců zvířat nebo malé formace turecké menšiny.
Odložené mešity
V posledních dnech kampaně se už zdálo, že Wilders může skončit první, ale jeho 37 ze 150 křesel a náskok více než 10 mandátů na druhé Timmermanosovy zelené socialisty znamená triumf jeho protestní politiky. Poprvé od druhé světové války v Nizozemsku ve volbách nevyhrál někdo z trojice sociální demokraté, křesťanští demokraté a pravicoví liberálové. Wildersův náskok a oslabení všech ostatních hlavních hráčů (Timmermansova koalice posílila, ale méně, než se čekalo) znamená, že vítězná protestní strana má reálnou šanci vstoupit poprvé do vlády.
V Nizozemsku by to zase nebyla až taková revoluce, protože Wildersova Strana svobody už jednou fakticky členem koalice byla, ačkoli nenominovala žádné ministry do prvního Rutteho kabinetu. Nizozemská média navíc připomínají, že Wilders je vlastně bývalý člen pravicově liberální VVD, takže by koalice protestní pravice a liberální pravice s dalšími partnery nemusela být tak složitá. Pravicově liberální VVD by sice mohla sestavit i středovou koalici s novou formací Omtzigta a zelenými socialisty, ale asi to neudělá. Už teď jí k Wildersovi uteklo hodně voličů a podobný kabinet by jí voličsky „pustil žilou“ ještě více. Vládě s účastí buď samotného Wilderse nebo minimálně jeho strany nahrává i fakt, že strany různých odstínů pravice drží teď 75 ze 150 křesel i bez středové strany Pietera Omzighta, takže bez aspoň části pravice vládnout nejde.
Geert Wilders navíc očividně o účast v koalici po dlouhé opoziční kariéře stojí, jak potvrdilo jeho vystupování během volebního večera, kdy sám mluvil o tom, že jeho hlavním požadavkem je zastavení „azylového tsunami“, ale sám chápe, že se teď nebude mluvit například o jím propagovaném rušení mešit a zakazování islámu. Slíbil také, že se bude chovat „rozumně“, čemuž v jeho případě není úplně jednoduché věřit.
