Realita života nás často zaskočí, překvapí a někdy i šokuje. „Bože můj, jak se to jenom mohlo stát?“ Minulá sekunda se spojí s dalším minulým časem a tvoří minulost, kterou již nemůžeme změnit, ale můžeme se z ní poučit. Naše tužby a naděje často prohrávají v přímém střetu s tvrdou realitou. Důležité je to, čemu věříme, co má pro nás klíčovou hodnotu a o co má smysl usilovat. Lao-c´, legendární postava dávné čínské filosofie, pronesl před cca 2,5 tisíci lety i tuto myšlenku: „Svět se neustále mění a nejvíce ze všeho se mění člověk.“
Jako by už bylo všechno řečeno a napsáno. Některé děje se vracejí a lidstvo má tendenci staré chyby opakovat, tentokráte v nových moderních kabátech. Svět se mění i tím, že na zeměkouli žije o 6 miliard lidí více než před sto lety. Na konci loňského roku překročil počet obyvatel na naší planetě 8 miliard. Žijeme v průměru mnohem rychleji než dříve. A taky stárneme. V roce 2050 bude podle demografických odhadů 1,5 miliardy obyvatel našeho světa starších 65 let. Nedokážeme všechny ani nasytit. Pokrok naší doby má technologický rozměr, ale neodráží se v sociální oblasti. Rozdíly v životních standardech se dramaticky prohlubují. A některé se zdají neřešitelné. Dialog nezřídka nahrazuje konfrontace. Nenalézáme společnou řeč ani v tématech, která nám jsou z podstaty existence společná, jako je například sucho a změna klimatu.
Ve dvacátém století prošli naši předci dvěma světovými válkami, a navíc tou studenou mezi dvěma hlavními velmocemi světa. Mělo to destruktivní podobu a výsledkem bylo pro naše zeměpisné šířky žití v nesvobodě, kdy naději po 2. sv. válce nahradila frustrace, trvající několik dlouhých dekád. I ten dnešní svět je málo srozumitelný a nese v sobě opět mnoho rizik. Do hry vstoupili noví (a někdy i staronoví) hráči – Čína, Írán, Turecko, Indie… Mnozí obyvatelé planety žijí v sevření strachu o svoji budoucnost a budoucnost svých blízkých. Všichni by chtěli lepší život. Jenže svět opravdu není továrnou na splněná přání. Síly zla zlovolně obsazují jeviště světa a žonglují s úvahami o další demonstraci síly, která může mít pro lidstvo až sebezničující potenciál.
Sledujeme několik hybridních válek, rafinované manipulace s veřejným míněním, obrovskou sílu sociálních sítí, ale taky robotizaci a nástup umělé inteligence, virtuální byznys a na druhé straně až středověkou bídu a zaostalost. Všichni nemají stejné možnosti a šance, což začíná už u vzdělání nastupující generace. Stará pravda říká – dej člověku rybu a nasytíš ho na celý den, nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život. Zejména Evropa bude v následujících desetiletích velmi složitě řešit problémy s migrací, což nyní ještě více umocňuje radikalizace části vyznavačů extrémního výkladu islámu.
Svět může zachránit jen společná vůle k solidaritě, sounáležitosti a lidskosti. Jenže to zní dnes skoro až naivně. Nůžky se rozevírají zejména v sociální nerovnosti, v dostupnosti kvalitního vzdělání a zdravotní péče. I ti velmi mocní a velmi bohatí by měli myslet na to, že svět pohupující se v extrémních pozicích nakonec ohrožuje i je samotné. Všichni jsme ohroženým druhem. Doba relativního bezpečí, stability a relativní prosperity je bohužel již za námi. Máme tady válečné konflikty, které se nás přímo dotýkají, máme tady energetickou krizi, opakující se migrační vlny, deficity veřejných rozpočtů atd. Staré omleté fráze stačit nebudou. Kamiony humanitární pomoci do rizikových oblastí s po zuby ozbrojenými hordami hrdlořezů neřeší perspektivu a stabilitu daných lokalit. Co bude zítra, co za týden, co za měsíc, co za rok či za deset let? Počty schůzí a „důležitých rokování“ posuny k nápravě (či alespoň ke scénáři společného přežití) zatím nepřinášejí.
K tomu, abychom mohli definovat budoucnost, musíme mít dobře nastudovanou minulost. Najdeme v ní i tu pravdu, že se s ďáblem nesmlouvá. Peklo má různou podobu, ne vždy na první dobrou rozpoznatelnou. Občas to bolí, ale stojí za to to nevzdat a nenechat zlo v přesile. Jestliže můžeme něco pozitivně změnit a ovlivnit, pak taky musíme. Platí to pro vládce světa, ale platí to i pro každého z nás. Kde je vůle, tam je i cesta. Svět se skládá z mnoha a mnoha mikrosvětů každého jedince. Jiný svět, než je ten náš, společný nemáme. Zvykněme si na nutnost občasné změny, změna je život, nebojme se změny, to bychom se báli života. Změnu potřebuje celá naše lidská pospolitost, abychom zvládli výzvy dneška a nedošli do společného bodu zmaru. Změna vytváří prostor pro objevení něčeho nového, třeba i nové společné naděje. Kéž by.
