Vážený pane profesore, asi jste také zaznamenal návrh, podporovaný zaměstnavatelskými svazy a některými novináři, propustit zaměstnance bez udání důvodu. Jako příklad uvádějí Dánsko, kde lze zaměstnance téměř okamžitě propustit, pak se ale o něj postará stát s velkorysou nabídkou podpory, např. přeškolení. Čili my zaměstnance propustíme, ale ty se, státe (kterému nechceme platit daně), postarej. Je zřejmé, že na takovou podporu český stát nemá peníze. Pokud pomineme ekonomický pohled a soustředíme se na psychický, co by toto znamenalo pro zaměstnance? Existují dva mýty. První, že vedoucí nejlépe posoudí, jaký zaměstnanec je pracovně nejvýkonnější. Pravda je ale taková, že většina vedoucích posuzuje zaměstnance ne podle výkonu, ale podle loajality k němu. Druhým mýtem je, že státy s větší zaměstnaneckou podporou ekonomicky zaostávají. Příčin, proč se státu ekonomicky nedaří, je ale mnoho a nelze to svádět na jednu z nich. Na druhou stranu spokojený zaměstnanec může být i flink, těch je ale zlomek. Představa, že se na šéfa nebo šéfovou křivě podívám či řeknu něco, co se mu nelíbí, a letím, psychickou pohodu zaměstnance silně poškodí. Přitom k propuštění zaměstnance stačí napsat dva vytýkací dopisy (ten se pak může bránit soudně). Jaký je na to Váš názor? I obecně, nemělo by se při ekonomických rozhodnutích více dbát i na jejich psychické dopady? S pozdravem Pavel Čejka.
To je zapeklitá otázka. Z pohledu zaměstnance máte samozřejmě pravdu, že čím více benefitů a jistot, tím více psychické pohody a toho, čemu se někdy říká well being, což je součást definice zdraví, jak ji formuluje Světová zdravotnická organizace. Nicméně domnívat se, že by se při ekonomických rozhodnutích mělo dbát na jejich psychické dopady, aniž by se naopak při rozhodnutích o psychických dopadech dbalo na dopady ekonomické, je obhajitelné pouze v současné „nárokové společnosti“, která je přecitlivělá na každou nepohodu a riziko a pouze předkládá své požadavky (nejčastěji na zvýšení mezd a benefity), aniž by brala v potaz zdroje k jejich naplnění.
Jinými slovy, státe, starej se, a kde na to vezmeš, je tvůj problém! Jenže to právě není pravda: jelikož stát jsme my, je to i náš problém. Protože však košile je bližší než kabát, vzniká dojem, že stát je jakýsi bohatý strýček skrblík, kterého je radno oškubat, co to dá. Tyto vztahy však nabývají konkrétních podob v soukromém sektoru, kde tomu tak vskutku může být. Tam však je zcela na zaměstnavateli a majiteli, jestli jako kritérium přijatelnosti zaměstnance zvolí jeho skutečný výkon, nebo loajalitu k němu. V případě toho druhého by to byl především on sám, kdo by na to doplatil, což je jakási přirozená pojistka proti neomezené zpupnosti. Tím se nám vaše obava zužuje vlastně jenom na státní sektor, kde šéfové nejsou zároveň majiteli a jejich moc nad vámi je na ně pouze delegována.
Podíváme-li se na to z druhé strany, tedy z hlediska státu, pak je otázka, zda jeho generozita je ve svých důsledcích opravdu pro všechny dobrá. To mi připomíná, že se zaměstnaneckými benefity a právy je to podobné jako s financováním vědy. Evoluční biolog Jan Zrzavý napsal o dopadu financování vědy na ekonomiku státu kdysi toto:
„Častou chybou vědeckých postupů je záměna korelace za kauzalitu. Je dobré si kritické myšlení hledající pravou kauzalitu, tedy základ našeho porozumění světu, občas procvičovat. Traduje se například, že bohaté státy hodně investují do vědy. Znamená to, že věda způsobuje bohatství, anebo to znamená, že chudý stát má co dělat, aby ufinancoval tajnou policii, kdežto bohatý stát může peníze vyhazovat oknem? Anebo to obojí plyne z něčeho třetího, na první pohled neviditelného, třeba z protestantství? Bohužel experiment, který by tuto hypotézu ověřil, není v tomto případě z praktických důvodů možné uskutečnit.“
Zrovna tak není možné uskutečnit experiment, který by dokázal, jaký dopad na duševní zdraví zaměstnanců by měla jednostranná generozita státu vůči nárokové společnosti. Ekonomové dělí dopady na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé. Tipuji, že z krátkodobého hlediska by opatření umožňující propustit zaměstnance bez udání důvodů skutečně vedlo ke zhoršení psychického stavu a well being zaměstnanců, avšak z dlouhodobého hlediska si tím vůbec nejsem jist.
