Je těžké si v dnešní době udržet zdravou mysl a duševní harmonii. Žijeme v nejisté a nestabilní éře s mnoha riziky. A není to jen postcovidový syndrom. Ten se dotýká mnohých z nás bez ohledu na to, jakou podobu měl průběh covidu v našem případě. Covid nás poznamenal všechny, mimořádným způsobem děti a dospívající mládež, a to nejen nějakou fyzickou ujmou. Škála zdravotních potíží v postcovidové době je velmi pestrá, včetně chronické únavy, depresí, úzkostí, nespavosti, neschopnosti se soustředit a výpadků paměti. A aby toho nebylo málo, tak na nás drtivě doléhá ruská agrese na Ukrajině a čerstvý, brutální výpad teroristů z Hamásu na Izrael.
Zprávy v médiích jsou dnes více méně jen černou kronikou současného světa. Zmocňuje se nás obava z dalšího vývoje. Svět už nebude takový, jaký jsme jej znali z doby před cca dvaceti lety. Některá témata jsou tíživá a bude velmi náročné se s nimi vyrovnat, neboť jednoduchá, rychlá a bezbolestná řešení neexistují. Zpracovat všechny alarmující zvěsti je nesnadný úkol pro dospělého člověka, natož pro dítě. Není překvapením, že právě u dětí strmě narůstá počet duševních poruch. Na ně má zásadní vliv prostředí, zažité trauma či vykolejení z normálu. Psychické poruchy ovlivňují naše myšlení, prožívání a vztahy s okolím.
Mikroklima většiny rodin zasáhla abnormalita covidových restrikcí. Došlo k deformaci mnoha elementárních sociálních vazeb. I ti nejbližší se učili spolu nově prožívat absurdní situace, kdy neplatilo skoro nic z předchozích schémat. Dnes máme možná pocit, že už je to daleko, že se vše vrátilo do starých kolejí. Jenže postcovidové echo je bohužel ještě stále s námi. Školy začaly více využívat online komunikaci, vzrostl počet home office v mnoha firmách a úřadech. Bez počítače a chytrého telefonu už neuděláme ani krok, jako bychom byli všichni na dálkové ovládání. Nepřetržitě se na nás valí i zprávy z Ukrajiny a Izraele a další chmury současnosti. To jsou okamžiky, kdy děti a dospívající potřebují ještě více než jindy podporu nejbližších, aby ukotvili svoje osobní pocity bezpečí a vzájemnosti.
Strašení, příkazy, zákazy a tabuizování některých horkých témat nejsou řešením. Naopak to může v citlivějších povahách násobit traumatizující stavy. Generace dnešních rodičů, kteří byli před pětadvaceti lety v dospívajícím věku, nic podobného, čím prochází dnes jejich děti, nezažili. Duševní zdraví by mělo být prioritním tématem ve společnosti, tedy i v našem vzdělávacím systému. Stigmatizování psychického onemocnění je u nás stále přítomné. Žijeme rychle, orientováni na výkon, a ne všichni tomu tempu stačí. Nejistota jedinců může končit strachem a nedůvěrou v sebe sama. A přitom stačí teplo domova, chápající pedagogové a trvalá snaha o duševní i tělesnou rovnováhu a pohodu. Děti se naučí číst, psát a počítat, tak by ještě bylo dobré naučit se žít. Rozpadající se svět může rozkolísat i stav naší psychiky. Vyznavači tvrdého studeného odchovu (jako údajné výchovné metody) mohou napáchat nenapravitelné škody. Otevřená komunikace a možnost sdílení s nejbližšími je mnohem lepší variantou existence.
Mnohé znejistěné duše utíkají k různým alternativám a hledají zaručené recepty na spokojenost, štěstí, zdraví a naději. Některé z nich se stávají „vězni“ v rozmanitých sociálních sítích (nezřídka jen virtuálních). Vypjaté ezo, bio a duchovno nás může přesměrovat do nereálného světa a nemusí být řešením našich těžkostí. I zde platí „všeho s mírou“. Každý jsme originál, a stejně tak i naše životy. Nejsme jen číslo ve statistice. Najít sám sebe je ten nejtěžší a zároveň nejdůležitější úkol, který máme. Čím lépe jej zvládneme, tím lépe se vyrovnáme se všemi nepřejícnými vnějšími okolnostmi. Můžeme-li někomu pomoci, pak neváhejme a udělejme to. Posílí to i nás. Život je krásný, i když to tak zrovna nevypadá, a stojí za to o něj bojovat. Mysleme na to každý den.
