I když se slovenská prezidentka Zuzana Čaputová rozhodla vyslyšet předvolební rétoriku budoucích parlamentních stran a „neposlat už ani jeden náboj“ na Ukrajinu, stále chřestí zbraněmi. Její krok nepokračovat v další vojenské pomoci Ukrajině do doby, než si to sama rozhodne nová vláda, má silné kritiky i zastánce. Nahlížet se na něj dá ze tří úhlů.
Nejhlasitější reakcí bylo, že se Slovensko prostě vzdává a Čaputová jako poražený důstojník odevzdává svou zbraň. Nechce pokračovat v prezidentském křesle ani ve vojenské pomoci. Jednoduché, prvoplánové a snadno kritizovatelné.
Druhý uhel pohledu je hlasité vystřelení do vzduchu. Prezidentský mluvčí zprávu korigoval, prezidentka prý nechce vytvářet precedent, kdy by o takovém kroku rozhodovala úřednická vláda. Byrokratické gesto, kterým se Čaputová také zříká zodpovědnosti.
Třetí interpretací je pak poslání prázdné nábojnice Robertu Ficovi. Šéf slovenského Směru si v kampani sáhl pro proruské hlasy. Zhrubl svou rétoriku a zcela jasně se vůči Ukrajině vymezil. Je to ale mazaný politický lišák a ví, že Slovensko je nedílnou součástí NATO i EU a že s radostí přijme vojenský materiál z USA, když jej dostane výhodně. Čaputová ho tímhle gestem tlačí ke zdi a říká: Nechceš pomáhat Ukrajině? Fajn. Ale řekni to nahlas a podpoř to činy tak, že skutečně žádný náboj zemi sužované ruskou agresí nepošleš. Ušpinil ses v kampani, ušpiň se i ve vládě.
Všechny tři interpretace jsou možné a až čas nám ukáže, jak to vlastně Zuzana Čaputová myslela a jak jí tahle šachová partie s Robertem Ficem vyšla. Než se tak stane, tak onoho gesta s chutí využívá ruská propaganda, která dál střílí na Ukrajině ostrými. A to hlavně do žen a dětí.
