Claude-Frédéric Bastiat, pozoruhodný francouzský politik a ekonom 19. století, zastánce volného trhu, napsal esej „Co je vidět a co není vidět“. Byl to pregnantní hospodářský rozbor. Podobně jako on, bychom se někdy měli podívat i na současnou českou politiku a další oblasti života, protože na mnohé věci (často i banální) je nasvíceno, jiné jsou naopak nepřehledné, schované pod nánosem balastu a jsou prezentovány na vzájemně si protiřečících vyjádřeních. Pokusme se proto podívat na několik příkladů, co je důležité, co není důležité a řečeno s Bastiatem „co je vidět a co není vidět“.
Už několik týdnů se řeší kauza, jak se ministr spravedlnosti Pavel Blažek před deštěm schoval a u toho „zcela náhodou“ narazil na pofiderní postavu zemanovské éry, proruského lobbistu Martina Nejedlého. Blažek je kvůli tomu kdekým vyzýván k odstoupení. I když se dá jeho schůzka označit za příklad nechutného spojenectví, není to nic, na čem by se lámala česká politika a co by bylo extra důležitého. Ale je na to vidět. Na co je vidět méně, co ale daleko více poukazuje na vnitřní problémy naší politiky, jsou výsledky vyšetřování kauzy Dozimetr, ve které plavou i některé vládní strany a která je příkladem pokračujícího kmotrovství a korupce.
Už delší dobu je také vidět na snahu vládnoucí pětikoalice vyrovnat se s rostoucími dluhy a vážnými rozpočtovými problémy. Propírají se u toho nejrůznější položky, malé i velké, úpravy daní, tu se něco škrtne, jinde se něco nechá a někomu se zase přidá. Vydává se to za změny zásadní a převeliké, protože je na to dobře vidět. Co je méně vidět, je to, že zásahy do rozbujelého přeregulovaného státu nejsou ani v tomto případě dostatečně hluboké. K tomu nemá odvahu ani vláda (ta volá: budeme šetřit, ale zase tolik ne), ani opozice (ta bláhově volá: musíte šetřit víc, ale u toho také víc rozdávejte). Bude to celé váhavé a kompromisní, protože všechny strany chtějí být i příště zvoleny a ono by bylo vidět na to, kdyby to více bolelo. Všichni jsou poučeni z někdejších „Kalouskových škrtů“, které byly sice nutné, ale jejich důsledky připomínaly rituální spalování mrtvých v posvátné řece Ganze.
Mám i příklad z oblíbené globální disciplíny, která je provozována i u nás, aktivismu při ochraně životního prostředí. Co je vidět – přilepení lidé k silnici, protestující blokující dopravu. Co není tolik vidět, je vývoj emisí skleníkových plynů měřených v CO2eq (to znamená CO2 ekvivalentu). Vývoj je pozitivní. Fakt se snažíme. V roce 1990 dosahovaly tyto emise u nás 200 milionů tun, v roce 2020 necelých 114 milionů tun. Jistěže je to ještě nedostatečné, ale je to pokrok. Za tu samou dobu klesly emise v EU o 31 procent. A co ještě není vidět? Když už se někdo lepí na silnici, tak by měl vědět, že osobní automobilová doprava se na těch emisích podílela v Česku zhruba 9 procenty a nákladní a autobusová doprava více než 6 procenty. Zemědělství například 6,9 procenty (v EU je to přes 10 procent) a spalování v domácnostech či institucích 10,8 procenty. Divím se, že někoho ještě nenapadlo, že by se doma přilepil kvůli vytápění k radiátoru nebo kvůli produkci potravin k pšeničnímu klasu na poli. Důvod je jasný – na to by nebylo vidět.
Když to vezmeme i s trochou nadsázky, tak na stejném principu fungují celebrity. Naprostá většina z nich se chová programově podle toho, co je vidět a co není vidět. Představme si, že by nebylo vidět, s kým se právě rozchází a schází taková Agáta Hanychová. Čtenářům, kteří toto jméno neznají, mohu pouze říct, že vlastně nevím, co tato paní dělá, ale je pořád někde vidět. Kdyby nebyla vidět, neexistuje. Protože nic zajímavého nedělá.
Problémem české politiky, společenského, pracovního i soukromého života tedy je, že často zarputile a opakovaně řešíme věci, které jsou vidět, ale nejsou podstatné. Věci podstatné totiž bývají daleko hůře pochopitelné, nejsou jednoduše řešitelné, jsou méně stravitelné, jsou citlivější pro osobní vztahy, a proto je raději odsouváme do pozadí. Nejsou tolik vidět.
Takže jak by se to mělo udělat s tím Blažkem? Popravit? Nepopravit? Je to úplně jedno. Obojí bude vidět.
