V roce 1989 měla Komunistická strana Československa asi 1,7 milionu členů. V Ústavě byla zakotvena její vedoucí úloha ve společnosti. Komunismus je politická ideologie požadující společné vlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. V praxi to znamenalo nelítostný třídní boj a velkou moc vládnoucí vrchnosti, která sama sebe pasovala na elitu, jež mohla rozhodovat o všem a o všech. Radikální levice se začala hlásit o slovo již v polovině 19. století. Odtud jsou pojmy jako diktatura proletariátu, vlastnictví je krádež či vykořisťování člověka člověkem. Aktivity francouzské radikální levice utnulo neúspěšné povstání pařížských komunardů v roce 1871. Stalo se však po letech inspirací pro Lenina, který stál v čele bolševické revoluce v Rusku v roce 1917.
Tehdy byl svět devastován první světovou válkou. Lenin postavil svůj etos na třídní nenávisti. Carský vládnoucí princip přetřel komunistickou fasádou a otevřel pomyslné dveře bezpráví. Rusko nikdy nebylo součástí Evropy, která nebezpečí sovětského komunismu dlouho podceňovala. Leninův nástupce Stalin se řadí společně s Mao Ce-tungem k největším krutovládcům v dějinách lidstva. Oba mají na svědomí desítky milionů obětí. Stalin zejména v období hladomoru na Ukrajině (1932-1933) a pak při velkých čistkách (1936-1938), v souhrnu to bylo cca 10 až 27 milionů obětí. Mao Ce-tung hlavně v letech 1958-1962 v období Velkého skoku a pak v letech 1966-1969 v tzv. kulturní revoluci, zanechal za sebou 50 až 78 milionů lidských obětí. Stalinovy a Maovy kulty osobnosti přesto žijí v Rusku, respektive v Číně dodnes. 85 % Číňanů si myslí, že u Maovy převažuje to dobré nad chybami. U Stalina v Rusku je to číslo nad 50 % a stále roste. Putin pracuje s principem jakési reinkarnace Stalina.
Před komunistickou ideologií varoval mimo jiných Karel Čapek (1890-1938). Již v roce 1924 publikoval v časopise Přítomnost svoji stati „Proč nejsem komunistou“. Karel Čapek viděl komunismus jako svět jednostranného vidění, nesnášenlivosti a nenávisti, tedy jako veskrze nehumánní. Před bezmála 100 lety napsal Karel Čapek i tuto myšlenku – „Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůle, ochoty, shody a spolupráce, je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu, myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky.“ Svoji při s komunismem nechápal jako při zásad, nýbrž osobního svědomí.
Naši včerejší, předvčerejší i dnešní komunisté, byť již mnozí ze zištných důvodů ve své rodné partaji nejsou, morální apely jako je svědomí vůbec nemají ve své osobnostní výbavě. Tiše, a dokonce i hlasitě se někteří z nich hlásí ke stalinskému pojetí vnímání světa, obdivují také kapitalisticko-komunistický hybrid dnešní Číny, která potlačuje veškeré občanské svobody, včetně těch etnických, náboženských, a o politických ani nemluvě. Komunistická strana Číny má asi 90 mil. členů, kteří ovládají zemi s 1,4 miliardou obyvatel. Orwellův Velký bratr ožil v dnešní Číně v reálné praxi. Čína má ambice být největší a nejsilnější světovou velmocí. I díky tomu má její dnešní vůdce Si Ťin-pching ještě větší pravomoci, než měl Mao Ce-tung. Ruský medvěd bývalý agent KGB Putin stvořil se svými věrnými novou ideologii – putinismus. Je to směs carismu z éry Ivana Hrozného, nacionalistického bolševického stalinismu, sovětské zapšklosti a specifické oligarchizace země v kabátě 21. století. Je udivující, že má Putin svoje příznivce i u nás.
Český komunismus formálně oslabil tím, že nemá komunistická strana po třiceti letech zastoupení v našem parlamentu, a to byla rarita v celém bývalém východním bloku. Dnes má KSČM asi 25 tisíc členů (zdaleka neplatí, že jsou všichni velmi vysokého věku), což je i tak nejvíce ze všech politických stran usilujících o reálnou moc ve státě. Za nimi jsou lidovci s 20 tisíci členy, ODS 12,5 tisíce, SPD 10 tisíc, ČSSD 8 tisíc, ANO 3 tisíce, TOP 09 2,5 tisíce, STAN 2,2 tisíce a piráti s 1,3 tisíce členy. Sečteno a podtrženo mají naše politické strany žalostně málo členů (přesto mají velmi štědré příspěvky od státu). Některé z nich fungují jako kompars svého vůdce a majitele, jiné spíše jako zájmové elitní spolky s téměř uzavřenou možností otevřené konkurence. Politické posty bývají zdrojem vlivu a moci pro velmi uzavřený okruh různých part. Politika je pro mnohé z nich jen pokračováním byznysu jinými prostředky. To se daří zvláště v podivných dotačních propletencích (v otevřených i skrytých vazbách). Vlády se střídají, ale morální zásady zůstávají. Je to také variace české oligarchizace země, klíčové komodity generují i klíčové penězovody, což dobře věděli i někteří z těch, kteří měli rozhodující vliv a informace na konci roku 1989.
Komunismus zanechal za uplynulých 100 let v české společnosti velkou neblahou brázdu (jizvu). Zdaleka nešlo jen o export praktik sovětských poradců, kteří lajnovali scénáře pro likvidaci odpůrců. Češi si dokáží ubližovat sami. Komunistický režim se opíral o dva základní pilíře – o lež a o strach. Normalizační éra tomu dodala všudypřítomný oportunismus, tedy jednání, které se vždy přizpůsobí okolnostem, je bezzásadové a upřednostňuje okamžité výhody. Společnost se dělila na nepatrnou vzdorující minoritu, na otrlé prospěcháře, na komunistické fanatiky, a pak na šedou zónu s tzv. vnitřní emigrací. Nejlépe (až mrazivě přesně) to vystihl Karel Kryl (1944-1994) ve své písni "Tak jenom pojistit," z jeho prvního exilového alba Rakovina – „Tak jenom pojistit a nechat zadní dvířka, hrát dvojí, trojí hru a o čtvrtou se snažit…“
Komunismus není jen o viditelných symbolech, je zejména o vzorcích myšlení, jednání a rozhodování, a ty přerostly do nové doby. Máme zákon O protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, zákon č. 198/1993 Sb. Zákon, který označuje komunistický režim v Československu za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, který ve třetím paragrafu praví, že odpor občanů byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hoden úcty. Přesto hlava státu se silným mandátem z přímé volby navrhuje bývalého trestního soudce z osmdesátých let za soudce Ústavního soudu. Nad tím, co vše a jak soudil, jenom nevěřícně kroutíme hlavou. Děje se tak v roce 2023. Minulost je součástí naší identity, stejně jako přítomnost a naše představy o budoucnosti. Platí to pro jedince i pro celé společnosti. Vyrovnat se s minulostí není snadné, občas to opravdu bolí, ale je to nezbytné. Nedokážeme-li to, pak nám hrozí, že ji můžeme prožít znovu. Jsou tací, kteří si myslí, že si svoji verzi o osobní minulosti upraví či dokonce koupí, jenže netuší, kdy si pro tu faustovskou směnku ten jejich Mefisto přijde…
„Politika je nekompromisní oportunismus“ Karel Poláček (1892-1945)
