Celá země se po několika letech opět totálně zbláznila do tenisu. České dámy potřetí v moderní historii ovládly nejstarší a nejslavnější turnaj světa ve Wimbledonu. Markéta Vondroušová vyhrála dvouhru, Barbora Strýcová společně s Tchajwankou Sie Šu-wej čtyřhru. Vloni v létě jsem potkal obě naše vítězky. Vznikaly texty do knihy fotografky Radky Leitmeritz ONE:LOVE, která je poctou českému ženskému tenisu.
Markéta tehdy odpočívala – léčila si opakované zranění levého zápěstí. Léta si užila, vdala se za Petra Šimka, se kterým chodí od patnácti, zkrátka příběh jak ze sportovní pohádky Oty Pavla. O budoucích plánech jsme moc nemluvili. Vondroušová působila skromně a tehdy mě rozhodně nenapadlo, že za necelý rok pozvedne ve Wimbledonu nad hlavu slavnou trofej – talíř Venus Rosewaterové.
Barbora, bezprostřední dáma s šibalskou jiskrou v očích, si zase užívala čerstvého mateřství a s pokorou říkala: „Nepište to nikam, ale když se mi to povede, napřesrok bych se ráda vrátila a užívala si privilegia, že si mohu vybrat dva grandslamové turnaje. A kde jinde bych se měla loučit s kariérou než ve Wimbledonu?“
BÝT NOHAMA NA ZEMI
Oběma dnešním šampiónkám jsem tehdy položil nezodpověditelnou, až naivní otázku: Kde se vzal fenomén českého ženského tenisu? Nic nového jsem se samozřejmě nedozvěděl, částečně mi na ni odpověděla fotografka Radka Leitmeritz v rozhovoru uveřejněném v tomto Reflexu: „Pokud hráčky za sebou nemají dobrý tým, rodinné zázemí, semele je to. Řekla bych, že v Česku jsou tenistky víc nohama na zemi, přesto cítím obrovský tlak sponzorů, médií, nemluvě o tom, že spousta tenisových rodičů jsou totální blázni.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
