Vážený pane cizí prezidente, sháněl jsem, psal Ludvík Vaculík cizímu prezidentovi v květnu 1987, zpěvník lidových písní, ruských, ukrajinských… V Domě sovětské knihy v Praze mi prodali Písně národů SSSR. Doma jsem zjistil, že v něm nejsou lidové písně, nýbrž písně, které si lid měl zpívat místo nich. Byla mezi nimi jedna prapodivná: románský jazyk psaný azbukou. Pocítil jsem odpor a strach. Vzal jsem ten zpěvník na zahradu a spálil ho, aby vůbec nebyl.
Cizí prezident dopis nečetl. Ani by mu nerozuměl. Řešil témata z vesmíru, ne Vaculíka. Tak to prezidenti mají. Prezident Svoboda vyprávěl po okupaci v Moskvě Brežněvovi: Zavolala mi prostá žena z lidu. Pane prezidente, šeptala do sluchátka, zastřelte se. A já se nezastřelil. Brežněv to nechápal: Copak může prostá žena z lidu telefonovat prezidentovi? Vaculík píše do téže Moskvy: Proč musíte pořád mít říši? Mějte jen svou zem. A píše, jak to všeobecně máme my, kterými další prezident Zeman pohrdá, protože jsme to na prezidenta nedotáhli, kdežto on levým kopytem ano. Vaculík se přesto chlubí: Ani v době největšího zošklivení a pohrdání povahou sovětské politiky lidé u nás nezavrhovali ruskou kulturu. Každé dobré dílo jsme brali jako útěchu a znamení naděje. Když čteme zprávy z vaší země a vidíme dokumenty, chápeme, s čím musíte zápasit. Když kniha v zahradě dohořela, pokračoval: Vy jste v Afghánistánu ze svých lidí udělali generaci zločinců, kteří stárnou v omylu, že jsou vlastenci. A nedivte se, že pro případ nezdaru se chceme nějak pojistit proti útoku z Vaší světové strany.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
