Produktivita práce v České republice se za poslední tři dekády zvýšila o 84,6 procenta. Vyplývá to z výpočtů Hospodářské komory ČR, podle kterých jsme v tomto ukazateli ještě ani nedosáhli průměru Evropské unie. Prý je to též důvod, proč mezi mzdami Čechů a výdělky sousedních Němců či Rakušanů i po třiceti letech zeje stále tak velká propast. A jak je možné tento nelichotivý stav zlepšit? Jednoduše. Tuzemské firmy se musí zaměřit na inovace a výrobu s vysokou přidanou hodnotou. Neslyšeli jsme to už někde někdy…?
Samozřejmě že slyšeli. Respektive slýcháme to neustále, a to nejen při jakémkoliv srovnávání životní úrovně a výdělků obyvatel České republiky a států na západ od našich hranic. Existuje na to bezpočet odborných studií či ekonomických textů. „Chceme-li, aby lidé měli vyšší životní úroveň a mzdy jim rostly více i reálně, tedy po očištění od inflace, musí se zvýšit produktivita práce. Toho lze dosáhnout investicemi firem do výkonnějších strojů, orientací na inovace a produkci s vysokou přidanou hodnotou, ale také změnou organizace práce,“ uvedl k této studii své domovské instituce její prezident Vladimír Dlouhý.
Zkrátka po teoretické stránce všichni vědí, co by se mělo dělat, ale realita je jiná. Stačí se podívat na pracovní trh a vidíte, jaké zaměstnance firmy většinově shánějí. Jsou tu pochopitelně výjimky, ale ani ty nezakryjí, že velké množství firem hledá „pouhé“ dělníky či montéry a v horším případě méně kvalifikované (respektive nekvalifikované), a tudíž málo placené zaměstnance. S nimi se terno neudělá.
Zcela logicky se nabízí otázka, kdo za tento stav může? Jsou to zaměstnanci? Přestože mnozí z nich mají omezené vzdělání a znalosti, tak u nich asi příčinu nelze hledat. Oni jsou produktem celého systému, školstvím počínaje. Navíc dělají jen to, co se po nich chce a k čemu jsou podmínky. Pokud by po nich zaměstnavatelé chtěli lepší vzdělání, rekvalifikaci či jiné pracovní postupy, bezesporu by mnozí byli přinuceni se sebou něco dělat a začít na sobě tvrdě pracovat. A pokud by neuspěli, museli by odejít a jejich místa by nahradili jiní, kteří tuto schopnost mají.
Ne, v tomto ohledu je potřeba upřít zrak na firmy a jejich vedení. Právě majitelé a šéfové podniků určují, jakým směrem se jejich firmy vydají a de facto i jak se budou mít jejich zaměstnanci. Pokud ředitelé a manažeři nejsou schopní, odvážní a flexibilní, spokojí se s málem, s jednoduchou výrobou, za kterou dostanou něco zaplaceno, ale marže bude nízká a konečnou smetanu slízne ten, pro kterého tento komponent nebo polotovar vyrobí. Šéfy to možná tak moc netrápí, protože mají svoje jisté, ale tady jde o tisíce či milióny řadových lidí.
Lze samozřejmě namítnout, že na trhu existuje konkurence a další ekonomické zákonitosti. Pak tu jsou faktory jako úvěry, inflace, dopravní infrastruktura či přírodní podmínky. Ale ty fungují všude, vedle toho každá země má svá specifika. Tady už je to zkrátka o podnikatelských schopnostech a umění najít schopné a šikovné lidi. Dnešní svět je otevřený, všichni mohou jezdit do světa. Již studenti na vlastní oči vidí, jak to funguje ve světě, a chápou, bez jakých znalostí se neobejdou. A na fakultách jsou srozuměni s tím, co dnešní svět za úspěch vyžaduje.
Podnikání je bezesporu spojeno s rizikem a možným neúspěchem. Nicméně pokud se firmy jako jednotky společnosti o nic nepokusí, stav české ekonomiky a její bohatství se nezlepší. Pokud budeme stále produkovat levné zboží a polotovary, naše situace a ukazatele jako produktivita či průměrná mzda se v poměru k západu nezlepší.
Na závěr dovolte takovou malou vzpomínku. V roce 2006 jsem do jedněch novin psal článek o tom, že Česká republika dožene v platech Rakousko v roce 2038. Můj text se opíral o podklady, které mi poskytl jistý Aleš Michl. Tehdy to byl analytik v Raiffeisenbank, nyní je to guvernér České národní banky. Docela by mne zajímalo, jaké datum pro dohnání našich jižních sousedů by vypočítal nyní...
