Že jsme se rozešli v přátelství a míru, není sladkobolný kýč a nejsou to těšínská jablíčka, ale nesamozřejmý úspěch.
K1. lednu 1993 vznikly po rozpadu Československa dva nové státy. V souvislosti s podobnými výročími se vždy rojí otázky, zda nás uplynulá doba přesvědčila, že to bylo správné rozhodnutí.
Už asi navždy budou události druhé poloviny roku 1992 završené k prvnímu dni roku 1993 součástí námětů debat nadšenců historie – mohlo to být jinak? Jde totiž o jeden z ukázkových příkladů uzlových bodů dějin, kde si snadno představíme dvě varianty: pokračování společného státu anebo jeho uskutečněný rozpad. Podobných momentů máme v naší historii hned několik: Bílou horu, zánik Rakousko-Uherska, mnichovskou dohodu... A všechny slouží nostalgikům k častému promýšlení, jak by vypadaly naše dějiny, kdybychom na oné křižovatce neodbočili, ale jeli rovně.
Nikdy se to ovšem nedozvíme, dějiny se neopakují. Můžeme se ale s odstupem zadívat zpátky.
Co nám uplynulých třicet let ukázalo?
Hned několik skutečností. Tak třeba tu, že ve svobodném a demokratickém prostředí nestačí pro udržení společného státu jen nedlouhá tradice a účelové argumenty. Víme, že se demokracii nejlépe daří v prostředí národního státu. A tím Československo nejpozději od podzimu 1938 skutečně nebylo. Když padla fikce společného československého národa, v zásadě asi neexistovala možnost, jak dlouhodobě udržet společný stát dvou národů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
