Po posledním incidentu, kdy Viktor Orbán provokoval maďarské sousedy svou fotbalovou šálou, na níž byla mapa velkého Maďarska v hranicích před první světovou válkou, se opět vrátila otázka, zda má stále smysl spolupráce v rámci tzv. Visegrádské čtyřky.
Ta sdružuje už od roku 1991 nejprve trojici a po rozpadu Československa čtveřici středoevropských postkomunistických států – Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Polsko. Původně se mělo jednat o skupinu, která bude koordinovat cestu zmíněných tří států do evropských integračních struktur. Po jejím úspěšném završení se novým smyslem regionálního uskupení stala zejména spolupráce v rámci hlasování v Evropské unii. Visegrádská skupina se tím měla vyrovnat třeba Beneluxu nebo skupině skandinávských členů Evropské unie.
Nebrzděte nás!
Existence skupiny, pojmenované nikoli po pražském Vyšehradu, ale po maďarském historickém městě Visegrád, kde se v roce 1335 sešel k uzavření věčného přátelství český král Jan Lucemburský se svým polským a maďarským protějškem, byla od počátku zpochybňována. Často se mluvilo o nesourodosti členských států. Velkým kritikem aliance, existující pod zkratkou V4, byl v 90. letech tehdejší český premiér Václav Klaus. Nelíbilo se mu, že by skupina iniciovaná jeho politickým rivalem – československým prezidentem Václavem Havlem – měla náš stát „zdržovat“ na cestě do Evropy. Tehdy totiž u nás panovalo Klausem propagované přesvědčení, že jsme vzorným žákem postkomunistické transformace, budeme v západních integračních uskupeních jako první nový člen a žádné „východní“ bratry s sebou „tahat“ nepotřebujeme. Václav Havel naopak oponoval, že spojence potřebujeme a s Poláky, Maďary i později samostatnými Slováky nás pojí společná historie a stejné regionální zájmy.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
