„Největší hrozbou pro demokracii jsou líní demokraté, kteří ji berou jako samozřejmost,“ pravil 17. listopadu na Národní třídě ministr vnitra Vít Rakušan (* 1978). Vrazil tím facku všem, kteří berou svou účast na demokracii jako masarykovsky přirozenou drobnou každodenní práci, která se nemusí inzerovat okázalými gesty.
Jenže to je právě způsob kolínského pana učitele, který se tak domnívá zastírat vlastní podraznictví ve vztahu ke koaličním spojencům i podivné vztahy ve straně, jíž je předsedou. Neváhá se při tom ve svém zastydlém svazáckém aktivismu instalovat do rolí, které až příliš připomínají to, co už jsme v minulosti zažili.
Tak ve videu ze střechy či terasy ministerstva vnitra humorně „zažertoval“ na účet nastávajícího soudu s Andrejem Babišem, jako by si nebyl vůbec vědom, jakou politickou funkci sám reprezentuje. Nebylo to na stejné mentální a politické úrovni, na jaké kdysi básník Ivan Skála popřál „psovi psí smrt“ Rudolfu Slánskému či na jaké se „pracující“ už předtím dožadovali partají inspirovanými peticemi popravy Milady Horákové?
V morbidní putinovské „instalaci“ na svém ministerstvu se zas Rakušan z filmaře proměnil v konceptuálního výtvarníka. Arci za peníze nás všech, s permanentním policejním dohledem nad „artefaktem“ a znovu s nechutnou přezíravostí, klesající hluboce pod lidskou úroveň kritizovaného fenoménu. V tom má konkurenta snad jen ve stejně nezdrženlivé vojákyni Janě Černochové (* 1973).
Přitom by k nápravě stačilo tak málo. Třeba kdyby si Rakušan přečetl monografii své švagrové Marie Rakušanové (* 1978) Bohumil Kubišta a Evropa (2020). Anebo by ikonického tvůrce českého kubismu, který za první světové války působil jako c. a k. důstojník na Jadranu a jako takový potopil francouzskou ponorku, také podrobil své neempatické kádrovácké drezúře?
