Po celé sérii znepokojivých soudních procesů, které končily velice neuspokojivými výsledky se Španělsko rozhodlo hrábnout do svých zákonů a pohrát si s definicí znásilnění. Jaká je šance, že se něco takového stane u nás? Možná vás to překvapí, ale odpověď je komplikovaná.
Podle průzkumu agentury Focus z roku 2016 se každý devátý Čech dopustil nebo dopouští sexuálního násilí nebo obtěžování. Zamyslete se nad tím. Když se rozhlédnete po kanclu, někdo z těch lidí pravděpodobně někomu vyrobil solidní trauma. A budem společně doufat, že to není támhle Jarda, protože Jarda působí jako milej kluk.
Debata o konsentu a hranicích přípustného a nepřípustného v naší krásné zemi se opět rozhořčila poté, co se Španělsko přidalo mezi země, které ve svých zákonech definují znásilnění přes absenci souhlasu a nikoli výskyt nesouhlasu. Obrazně řečeno, teď už musíte říct ANO, nestačí jen říct NE. A je to bezpochyby krok správným směrem.
Ostatně k tomuhle rozhodnutí nedošel španělský senát a následně i kongres jen tak ve vakuu. Zákonodárci k tomu byli v podstatě dohnání po sérii tristních soudních procesů s pány, kteří si odnášeli za své činy příliš lehké tresty. Asi nejznámějším případem byl soud s “vlčí smečkou”, šesti muži, kteří znásilnili osmnáctiletou dívku… A byli odsouzeni pouze za sexuální napadení a nikoli za sexuální agresi. A teď bacha, důkazem v jejich prospěch bylo video z akce, kde bylo jasně vidět, že se oběť nebrání. Správně se ptáte: “WTF?”
Naštěstí jim byl trest zvýšen z původních devíti let na patnáct a sněmovna si ve Španělsku odhlasovala změnu legislativy. Zákon, který se propsal do médií jako “jen ano znamená ano” dostal dvě stě pět hlasů pro, tři poslanci se zdrželi a proti bylo sto čtyřicet jedna zákonodárců, hlavně od ultrapravičáků a konzervativních lidovců.
Mimochodem to byl křesťanský demokrat Václav Benda, kdo u nás začátkem devadesátek prosadil snížení dolní hranice trestní sazby za znásilnění. Ze tří let na dva, čímž jsme se posunuli do oblasti podmíněných trestů. Pokud si nepamatujete Václava Bendu, je to ten, který byl s Petrem Čtvrníčkem ve Zpívánkách České sody. “Éééééé.”
Logicky se tedy debatuje o tom, kdy my dostaneme naší verzi “jen ano znamená ano”. V současnosti totiž, podobně jako většina evropských zemí, považují naše zákony znásilnění za znásilnění pokud dá oběť najevo nesouhlas, třeba i neverbálně. Pláčem kupříkladu. V Čechách je totiž znásilnění ustanoveno jako násilný čin, jenže co když k násilí nedojde? Co když oběť ztuhne strachem nebo není schopna vyjádřit nesouhlas, protože je intoxikovaná?
Ve spolupráci s Bílým kruhem bezpečí a dalšími organizacemi se touhle problematikou teď má zabývat speciální pracovní skupina organizovaná Michalem Zunou z TOP 09. Nejen tedy definicí znásilnění, ale i příliš vysokým počtem podmíněných trestů za znásilnění. A skupina slibovala, že nějaké řešení přinese letos na podzim. Jenže to bylo v lednu a od té doby se priority TOPky přeorientovaly na kontroly teplot a pletení svetrů, takže uvidíme.
Aktivistické skupiny jsou v tomhle tématu vůbec extrémně důležitý hráč, třeba Konsent udělala pro osvětu mraky… a strašidelné statistiky šíří ještě efektivněji a nepříjemněji než ministerstvo zdravotnictví za covidu. Což je samozřejmě dobře.
Je zkrátka fajn, že je v Česku vůbec nějaká vůle k řešení podobných témat. Česká společnost se posouvá kupředu, zdá se. Ačkoli rozhodně ne tak rychle, jak by měla. V roce 2018 se osmapadesát procent Čechů domnívalo, že si v určitých situacích může žena za znásilnění sama. Ale! O tři roky dříve to bylo třiašedesát procent, takže… dnes už bude za kreténa třeba jen polovina národa.
Snad si to nemyslí i Jarda. Takovej milej kluk.
