Odpovím zcela bez vytáček a diplomatických zdvořilostí – za tento výrok římského biskupa, nejvyššího pastýře mé církve, se upřímně stydím. A není to v politických záležitostech poprvé.
Naštěstí součástí mé víry není víra v papeže, který by byl neomylný v záležitostech politiky a mezinárodních vztahů. Ono kritizované a tolikrát vysmívané dogma o papežské neomylnosti, jak bylo formulováno na prvním vatikánském koncilu v roce 1870, se vztahuje pouze na chvíle, kdy papež promlouvá ve věcech víry a mravů tzv. ex cathedra. Za posledních sto dvaapadesát let tak učinil jen jedinkrát, navíc ve věci, kdy potvrdil tisíciletou součást víry.
Když přemýšlím nad tím, proč se papež vyjádřil tímto nešťastným způsobem, napadá mě několik vysvětlení. Možná chce být mírotvorcem, což byla touha papežů napříč dvacátým stoletím. Žádnému se to nepovedlo, možná si František říká, že to jednou vyjít musí, třeba právě teď.
Možná ještě větší roli hraje jeho původ a životní zkušenost. Papež je původem Latinoameričan, Argentinec, který nemá rád americké gringos. Ostatně jako nemalá část tzv. třetího světa, která Američany ahistoricky viní ze všech možných hříchů kolonizace. Politicky je v zásadě perónista (argentinská verze socialistického populismu) – a perónisté byli protiameričtí.
V mezinárodněpolitických otázkách působí navíc papež František dlouhodobě hodně naivně. Tak jako je mimořádně realistický uvnitř církve, směrem ven, do politiky, je naivní. Má zvláštní pochopení pro různé diktátory, venezuelským Madurem počínaje, čínskými bolševickými mandaríny konče, myslí si, že s nimi jde vyjednávat.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
