Úřad vlády zveřejnil manuál, který má řešit boj s dezinformacemi. Zásadní otázka ovšem je, co je tím míněno a zda vůbec podobný výraz právně definovat. Má to být pouze lživá informace, snadno dokazatelná? Je to jiný než mainstreamový pohled na některé děje či události? Může to být i částečně vyřčená pravda, která nezmiňuje ať již záměrně nebo z neznalosti všechny okolnosti, které byť pravdivé tvrzení staví do fakticky nepravdivých či zavádějících souvislostí? Nemůže nastat situace, kdy teprve další okolnosti ukáží, že to, co bylo dříve pokládáno za dezinformaci, se ukáže jako pravda? A naopak – že něco, co v danou chvíli bylo přijímáno jako pravda, se časem ukáže jako výmysl?
Stačí si připomenout, jak se vyvíjel a vyvíjí informační boj například v otázkách migrační vlny, změn klimatu či v otázkách covidu. To se týká i současného konfliktu na Ukrajině. Není sporu, že po celou dobu, ale i v předcházejícím období Moskva lhala, až se prášilo. To ovšem automaticky neznamená, že by do těchto procesů měla jakkoli zasahovat vláda.
Žádná přesná definice dezinformace neexistuje a ze své podstaty ani existovat nemůže. Přesto se o to současná vláda snaží, a pouští se tak na tenký led, včetně úvah „fake news“ definovat jako trestný čin. Jediné, co by měla vláda s dezinformacemi dělat, je nevšímat si jich, pokud se to přímo nedotýká jejích aktivit. Od ostatního jsou média, která mají dostatek možností, jak uvádět případné dezinformace na pravou míru. Rozhodně by ale neměly být jedinými správci pravdy různé obskurní neziskovky, které vláda nabízí jako verifikátory.
Ale budiž. Je to politická odpovědnost vlády, pokud má pocit, že boj s dezinformacemi patří k základním službám státu a že jde o účelně vynaložené prostředky z našich daní. Vždycky nicméně bude existovat určité procento občanů, kteří nebudou a priori důvěřovat oficiálním informacím, budou v nich hledat skutečné či je vymyšlené nejasnosti, nelogičnosti a skuliny a v protiakcích ze strany státní moci budou pouze spatřovat jejich oprávněnost. Zásah těchto osob na veřejné mínění je však omezený a nemají odpovídající politické zázemí. Nejsou zde žádné násilné demonstrace či sabotáže, které by ospravedlňovaly tak razantní postup vlády. Přes tvrzení, že jsme ve válce, v žádné skutečné nejsme. Různé teorie o hybridní či informační válce jenom vytvářejí hysterii mezi občany.
Co je ale nutné naprosto jednoznačně odmítnout, je závěrečná denunciační výzva iniciativy Úřadu vlády. Udávání za verbální výroky vždy bylo, je a vždycky bude to nejodpornější lidské chování. Vládní výzva nás tak vrhá do těch nejodpornějších dob naší novodobé historie, jako byl protektorát či čtyřicet let komunistické vlády. Komunistickou éru evokuje už familiérní soudružská tykačka, kterou se Úřad vlády na občany obrací. Ostatně proč chodit tak daleko. V době, kdy Sobotkova vláda nabádala občany k udávání živnostníků, se ODS postavila razantně proti. Že jde nyní o něco jiného, co takový postup ospravedlňuje? Nejde. Je to stále stejně odporné a nezmění na tom nic ani okecávání, že vlastně o žádné práskačství nejde. Se stejnou logikou by se dalo říct, že Babiš také neudával, jen informoval StB.
