Od totálního chaosu a nedůvěry až po to, že se novináři stali součástí války o Ukrajinu – tak se vyvíjel vztah k žurnalistům v konfliktu, který napjatě sleduje celý svět. Lidé a místní úřady si konečně uvědomili, že svědectví médií jim může spíš pomoci než uškodit.
„Máte akreditaci? Ne? Tak tady netočte!“ křičí na mě chlapík s páskou na ruce. Jenže kolem je takový zmatek, že za chvíli si mé kamery už nikdo nevšímá. Je 25. února, druhý den války, a objevují se zvěsti, že Rusové vysadili desant v centru Kyjeva a bojuje se už o hlavní město. Lidé z metropole zběsile prchají, někdo v autě po přecpané silnici, někdo se pokouší vecpat do vlaku jako my, ale ten je zatím jen jeden, lezou v něm lidé po sobě a další dav se pokouší vsoukat dovnitř.
Najednou slyšíme sirény, lidi utíkají k nám, zahazuji tašky a běžím se s nimi schovat do podchodu. Když se situace trochu uklidní, jdeme sesbírat odhozené věci. Vše se okamžitě mění. Najednou se za dvoukilometrovou cestu z hotelu na nádraží platí čtyřicet eur…
Mnozí jiní novináři, včetně těch z respektovaných západních médií, utekli ještě včera a hotel Ukrajina, kde všichni bydleli, v první den války najednou opustili i recepční a ochranka. Vzpomínám teď na slova týpka s tváří zakrytou rouškou a rukavicemi, který se procházel po recepci a oslovil mě s otázkou, jaké mám informace zvenčí, protože on prý mluví jen anglicky. „Na tomto místě je to extrémně nebezpečné, jsme tu nechránění, přestěhujte se,“ radil americkou angličtinou.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
