Válka na Ukrajině odkryla kromě jiných trhlin v evropském zdivu i konflikt v rodině bývalých spojenců, Polska a Maďarska, ještě donedávna nesmiřitelných kritiků Evropské unie. Dnes stojí na různých stranách historické barikády. Jejich rozvod ukázal, že i předchozí boj proti konstrukčním vadám EU byl veden z opačných ideových pozic.
Na výrok maďarského vůdce Viktora Orbána, že nevidí jednoznačně příčiny masových poprav civilistů v ukrajinské Buči, lídr polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost Jarosław Kaczyński zostra opáčil, že by měl v tom případě navštívit očaře, a vyloučil jakékoli další solidární styky mezi jeho stranou a maďarským vládnoucím Fideszem. Jako v každém sporu se přesto i v Česku okamžitě našli popletové ochotní obhajovat každou zrůdnost jako projev vyšší moudrosti a každou zištnou zbabělost jako výraz geniální kalkulace.
Zcela jiná východiska
Maďarsko má přitom historicky ojedinělou schopnost ze všech možností vybrat si neomylně tu nejhorší a postavit se po boku velmocí předem odsouzených k porážce. V minulém století to dokázalo nejednou svým příklonem k nacistům a komunistům. Končilo to logicky ztrátou rozsáhlých území, k níž by nemuselo dojít, nebýt pošetilosti domácích mocných. Tato ztráta zase vyvolávala trvalý pocit ublíženectví a chuť přidat se ke každému lupiči, který slíbí, že Maďarům přenechá kus lupu. Málokdy v dějinách byl tento kalkul natolik chybný jako dnes, kdy se Orbán nechal opít putinovským rohlíkem a uvěřil slibu, že při porcování Ukrajiny dostane vysněné Zakarpatí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
