Třicátý kongres občanských demokratů proběhl bez překvapení. Při volbě vedení nebyl důvod přepřahat. Petr Fiala je premiérem se silným mandátem, ODS ve volbách posiluje. Je proto paradoxní, že mezi jeho nejostřejší kritiky patří někteří bývalí spolustraníci. Proč je tomu tak?
Fiala dokázal vyvést ODS z krize po dosud nevyjasněných policejních manévrech, kdy jí mnozí předpovídali pád do politického propadliště. Fiala vsadil na širší spojenectví. Uspěl nad rámec očekávání, i když částečně šlo o souhru okolností, jež se nemusí opakovat. Neplatí však žádné kdyby.
Rozhodují výsledky voleb
Základním kritériem úspěšnosti jsou volební výsledky. Fiala vrátil ODS do vlády v nejsilnější pozici, posílila v krajích, Senátu i Evropském parlamentu, a letos může tento trend potvrdit v komunálních volbách.
Je jisté, že v případě neúspěchu by byl projekt SPOLU podroben tortuře se všemi personálními dopady. Dnes k tomu není věcný důvod, stejně jako k přehnané euforii. Doba je mimořádně složitá a nálady veřejnosti se mohou měnit.
Svět se po Putinově agresi mění a s ním i současné kulisy. Silným momentem kongresu bylo vystoupení ukrajinského velvyslance Jevhena Perebyjnise, jenž sklidil dlouhý potlesk vestoje. Ocenil českou politickou, vojenskou a humanitární pomoc, kde se promítají i historické zkušenosti se čtyřicetiletým sovětským protektorátem.
Je nutné mít na paměti, že situace může do budoucna nahrávat populistům, přičemž pokračování Babišovy vlády s okamurovci či komunisty v zádech by znamenalo výhybku na Východ. Hnutí ANO už zahájilo válku za české občany. Babiš představuje plány, urychlující průlet do dluhové propasti, nastartovaný rozpočty Aleny Schillerové.
Spojená opozice
Od dnešní parlamentní opozice nelze nic jiného očekávat. V souvislosti s kongresem však lze zmínit, že oponenty má vláda Petra Fialy i mezi částí bývalých spolustraníků. Jejich kritika paradoxně neskončila ani po návratu ODS do vlády, naopak dnes nápadně zesiluje v souvislosti s jejím postojem k Ukrajině.
Tento okruh bývalých členů ODS většinou kopíruje názory Václava Klause, jenž jako jediný bývalý předseda odmítl pozvánku na kongres mateřské strany, z níž odešel už v roce 2008. Skutečnost, že se s ní nechce dlouhodobě identifikovat, je jeho osobním rozhodnutím, na které má právo. Zarážející jsou spíš používané argumenty.
Klausova frustrace šla tak daleko, že loni začal koketovat s hnutím SPD, prosazujícím vystoupení z NATO a extrémní podobu levičáckého konceptu přímé demokracie, před kterou v minulosti varoval. Neúspěšně navrhoval jeho spojení s Trikolorou, kterou nakonec po synově odchodu kvůli neschopnosti jejích představitelů odepsal.
Klausův zvrat
Klaus ještě den před vojenskou invazí na Ukrajinu hájil „totálně frustrované“ Rusko, že s ním Západ nemluví a „neodváží se smířit s rolí otloukánka“. Mýlil se podobně jako Miloš Zeman, o čemž svědčí jeho prohlášení o den později.
„Radikální zvrat, který nastal dnes ráno, nás nejen překvapil, ale i šokoval. Napadení suverénní země je neakceptovatelné a je potřeba jej odsoudit. Očekávali jsme rozumné chování Ruska, bohužel k němu nedošlo,“ uvedl. Později opakoval, že Putinova éra končí.
Neuplynul však ani měsíc a Klaus a jeho následovníci posouvají rétoriku, jež se obrací proti ukrajinským uprchlíkům věštěním dramatických problémů s jejich integrací. Přestřeluje, že náklady na uprchlíky desetinásobně přesáhnou covidové výdaje.
Především jim ale vadí postup Fialovy vlády, která prý podporou Ukrajiny žene Česko do války. Vyzývají k míru, ale z jejich rétoriky vyplývá, že by měl být dosažen za každou cenu, i za cenu kapitulace Ukrajiny.
Česká válka
„Není to česká válka, i když někteří soudruzi u nás, v čele s panem Rakušanem či s paní ministryní obrany, se tak stylizují,“ prohlásil Klaus. Zároveň si protiřečí, jelikož obratem prohlašuje, že v tomto konfliktu nejde o Ukrajinu, ale o válku Ruska se Západem. Nebo snad už nepovažuje Česko za součást západního společenství?
Jeho stoupenci dnes začínají zpochybňovat pozadí války a její průběh ve stylu „nevěřte nikomu, vždyť existují různé pohledy“. Dokonce ze stejných důvodů ignorují drastické záběry civilních obětí bestiálních vražd ruských vojáků („jsou pravé?“).
V podobných extrémně vypjatých situacích nadsazují obě strany konfliktu, což je součást taktiky. Cynické nerozlišování, kdo je agresor a oběť, je však jen vodou na mlýn Putinově propagandě. Patří sem i pokusy překlápět pozornost veřejnosti ke katastrofickým scénářům, co bude znamenat odstřižení od dodávek ruských surovin.
Podceňovat tuto situaci jistě nelze a okamžité ukončení dodávek zejména ruského plynu by vyvolalo vážné, nikoli však neřešitelné problémy. Co když tak ale učiní Putin? Stále za to bude moci Západ, který „nechápe“ ruské zájmy?
Iracionální výhrady
Putinově páté koloně otrnulo a nelze od ní očekávat, že přispěje k nápravě omylu některých evropských zemí. Dlouhodobě pěstovaly závislost na ruských surovinách a dnes rychle obracejí. Ti, kdo věřili v „rozumné vztahy“ s Ruskem, mu stále drží palce v boji se Západem, kterému věští chmurnou budoucnost.
Klausova averze vůči jeho nástupcům v čele ODS má hlubší kořeny. Často je iracionální a promítají se v ní osobní animozity. O tom svědčí jeho kritika stomiliardové úspory ve státním rozpočtu na letošní rok. „Schodkový rozpočet 280 miliard je výsostně proinflační a růst cen bude jen zesilovat,“ kritizoval „nedostatečné“ škrty.
Znělo by to věrohodněji, kdyby opakovaně nehájil Stanjurovu předchůdkyni. „Velmi respektuji jednu osobu, a to je ministryně financí. Paní Schillerová má schopnost uvažovat v nějakém větším obraze,“ prohlásil. Nikdy nezmínil její osobní odpovědnost na roztáčení dluhové spirály.
Čím hůře, tím lépe
Proč to Václav Klaus dělá? Nejupřímněji to před několika lety charakterizoval jeho stoupenec ekonom Karel Kříž, jenž v té době předpovídal, že ODS nezíská ve volbách ani pět procent hlasů a postupně zanikne.
„Václav Klaus je typický ,back seat driver', který od momentu, kdy ho ODS podruhé protlačila na Hrad a stala se pro něj nepotřebnou, nevynechá jedinou příležitost k jejímu dorozvrácení. Jeho politikou na pravici je ,čím hůře, tím lépe' a vysněným cílem nová strana pod jeho kontrolou,“ uvedl Kříž.
Zatím se tyto snahy nezdařily, což neznamená, že je jim konec. Klaus dnes říká: „ODS byla vynulována, vytlačena na okraj, jen nostalgicky dožívá v různých funkcích. Myslím, že tudy cesta nevede.“ Opravdu?
Klaus nechce vidět volební výsledky nejen ODS, ale ani všech „pravověrných“ stran přeběhlíků, kteří společně s ním odešli. Ačkoli je podporoval, počínaje iniciativou Hlavu vzhůru, ve volbách zcela propadly.
Zástupná kritika
Je přirozené, že se cesty bývalých kolegů mohou z různých důvodů rozejít. Často jsou osobní spory maskovány údajným odklonem od původních programových hodnot. To je ovšem zvláště v současné době hluboké nedorozumění. Navíc v každé koaliční vládě docházelo ke kompromisům a samotný Klaus čelil kritice z ústupu od pravicových hodnot.
„Naším hlavním zahraničně politickým cílem je zapojit Československo do západního světa, a zejména západní Evropy jako její integrální součást. Jen tak získáme dlouhodobé mezinárodně politické záruky naší svobody a suverenity a potřebný prostor pro ekonomickou prosperitu,“ uvádí program ODS v počátcích jejího vzniku.
Západ se mění a některé probíhající děje vyžadují kritickou debatu. Česko je však jeho součástí a zvláště dnes si nemůže dovolit roli nezúčastněného pozorovatele. Tragický omyl těch, kdo nenávidí Západ, spočívá ve využívání diktátorského Ruska jako nástroje této debaty. I když to popírají, fakticky tím hájí Putinovy zájmy, a s původními hodnotami ODS nemají nic společného.
