Ve zpětném zrcátku je zřejmé, že veškeré zaručené zprávy a expertní odhady, kdy a kde začne a kudy bude veden ruský vpád na Ukrajinu, byly informačním vhozem vyrobeným v „penězokazecké“ dílně Lubjanky. Trapně vypadá mudrování znalců o tom, že velitelský rozkaz nasadit bodáky a namazat holínky sádlem znamená zítřejší frontální útok ruské armády. Smyslem zavádějících signálů bylo odvést pozornost od Putinova kroku, který byl celou dobu pečlivě připravován. Západ byl opět zastižen v nedbalkách.
Málokdo u nás si uvědomuje význam tohoto kroku v celé jeho děsivé hloubce. Státní uznání dvou separatistických útvarů na východě Ukrajiny znamená, že z vůle ruského diktátora jsme se dnes probudili ve zcela jiném světě, který sotva bude radostnější. Následky toho, co Rusko označuje za „vojensko-technické opatření“, budou nedozírné. Putin tak dlouho mluvil o nutnosti dodržovat literu Minských dohod, až je jednoduše zrušil. Jaképak uspořádání poměrů na sporném území, když zmizelo samo sporné území? Mýlí se, kdo zaslepeně vkládá důvěru v ostatní mezinárodní nástroje typu Normandské čtyřky – ta je přece odvozeninou z Minských dohod.
Aby toho nebylo málo, dokument, jež 21. února podepsal Putin, neuznává za nezávislé subjekty jen území obsazené separatisty. Zahrnuje celé území Doněcké a Luhanské oblasti, jak je definováno v „ústavách“ rebelujících útvarů. A to znamená, že si Rusko činí nárok také na dvě třetiny těchto oblastí, které jsou zatím pod kyjevskou kontrolou. Co víc, Putin po delší odmlce vznesl „historický“ nárok na celé Novorusko a to je, panečku, osm ukrajinských krajů – od Poltavy a Charkova na severu až po Cherson a Oděsu na jihu.
Ukrajina by teoreticky měla vyhlásit agresorovi válku. Zábor území takto formalizovaný je legitimní casus belli, lepšího netřeba. Navíc Putin veřejně prohlásil, že Ukrajina není a nikdy nebyla opravdovým státem, ježto nebyla nezávislá. Existuje z milodarů svých západních pánů a plní jejich pokyny. Den podepsání výnosu proto můžeme pokládat za zahájení ruského pokusu o nastolení nového pořádku v Evropě, případně ve světě.
Odpověď západního souručenství na tento pokus byla zatím mimořádně chabá. Západ svým jednáním znovu a znovu přesvědčoval Putina o tom, že místo silného a sebevědomého protivníka má před sebou pytel blech, nesourodý, rozplizlý zámotek hmoty, který neumí určit cíl a vytyčit k němu cestu. Takovým cílem mělo být odhodlání jednoznačně zapojit Ukrajinu do politických, ekonomických a vojenských struktur Západu. Jasný cíl by umožnil vypracovat sled účinných protiopatření schopných odradit agresora.
Místo toho západní země neuvalily vzdušnou blokádu na Rusko, nýbrž na oběť agrese. Přenesly své ambasády z Kyjeva do Lvova (a nyní i do Polska), jako kdyby rozmáchlým gestem ukazovaly Moskvě, kam až může zajít ve své rozpínavosti. Kde jsou ti novinářští dětinové, kteří si bláhově libovali, jaký to stmelující vliv má ruská hrozba na jednotu a akceschopnost NATO? A jaké to štěstí, že ve složité situaci obrannou alianci vede tak duchaplný, pohotový a rozhodný vrchní velitel jako americký prezident Biden! Neřekl snad veřejně, že je jediným politikem, který je schopen Putinovi ukázat, zač je toho loket? Zač pak?
Za všemi průpovídkami o neodvratných pekelných sankcích, kterými bude ruský diktátor potrestán v případě vpádu na Ukrajinu, stála jedna velká krasomluvná prázdnota. Marně prosil prezident Zelenskyj o uvalení preventivních sankcí na Rusko, když už je Západ tak přesvědčen o brzkém začátku agrese.
Dostalo se mu odpovědi ve stejném duchu, jak reagovali komunističtí policajti na žádost oběti napadení o pomoc: „Přijďte, až vás zabijí!“ Ve výsledku za dva měsíce od prosincového Putinova ultimáta na agresora nebyly uvaleny žádné dodatečné sankce. Stejně trapná je i reakce na poslední osudový vývoj: ostrovtipný Biden zakázal Američanům investovat do hospodářství dvou odštěpeneckých oblastí. No to je rána pro Rusko, které bratrské lidové republiky mezitím vojensky obsadilo! Sotva se z toho kdy vzpamatuje.
Leckterý chytrák namítne: Copak se dalo za této situace dělat něco smysluplnějšího než soustrastně pozorovat? I to víte, že se dalo, ale to by v Bílém domě musel sedět jinačí politický kalibr než Biden. Dalo se svorně vystoupit z jakýchkoli Minských a jiných dohod, a tím je zneplatnit. Zpětně by se dal prohlásit za nulitní i Budapešťský protokol z roku 94, který připravil Ukrajinu o možnost účinné sebeobrany výměnou za plané sliby. Dalo se na základě dvoustranných dohod zřídit na Ukrajině vojenské základny NATO, jak to nyní dělá Rusko v Donbasu, dalo se dávno vyzbrojit Ukrajinu letálními zbraněmi, nikoli vyřazenými hotelovými prostěradly, jak to dělal Obama.
Místo okřikování ukrajinského prezidenta kvůli tomu, že zpochybňuje přesné údaje americké rozvědky, nehorázně si stěžuje na zbytečně navozenou újmu v důsledku blokády a vůbec nejspíš „propásne svou příležitost mlčet“, mohl ho kolektivní Západ zapojit do všech možných jednání s Ruskem. Mohl koneckonců zahájit proces přidružování Ukrajiny k NATO, třeba tím, že by jí konečně poskytl „cestovní mapu“, což se doposud nestalo. Leccos by se dalo udělat, mít na to odhodlání a vůli.
Zdá se spíš, že kolektivní Západ i tentokrát odpoví neslaně-nemastně. Bude přihlížet tomu, jak se z Ukrajiny stává nový Afghánistán, a malovat těšínská jablíčka v podobě trapného tvrzení, že „bezhlavý úprk je moderní formou vítězství“.
