Německo jako jeden státní celek trvá něco málo přes sto padesát let, a to ještě se čtyřicetiletou studenoválečnou přestávkou. To není mnoho, ale za tuto dobu se opakovaně jasně prokázalo, že německá jednota představuje pro Evropu i Německo samotné velkou zkoušku.
Právem se totiž říká, že Německo je příliš velké pro evropskou rovnováhu, ale příliš malé na to, aby Evropu dokázalo ovládnout a vést. Tuto myšlenku rádi používají a parafrázují pozorovatelé mimo Německo, německým politikům však bohužel bývá vlastní jen v případě vzácných výjimek.
Velké Německo. Co s ním?
Tou první byl „železný kancléř“ Otto von Bismarck, který sjednocení devět století rozdělené země uskutečnil v pruské režii „krví a železem“. Dosáhl toho brilantní mocenskou a diplomatickou hrou, válkami a silou, které dokázal umně dávkovat. Přitom však dobře věděl, že stvořil monstrum, které rozvrátí křehkou velmocenskou rovnováhu v Evropě, a proto jeho zahraniční politiku jako kancléře nové Německé říše lze charakterizovat jedním slovem – zdrženlivost. S úspěchem dokázal proplouvat úskalími nejvyšší světové politiky a hrát roli „čestného makléře“, jak se sám charakterizoval. Cílem bylo, aby si Evropa na nový kolos ve svém středu zvykla a skuteční či potenciální rivalové se proti němu nespojili.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
