Stačilo jen pár hodin a bylo to venku, byť neoficiálně. Nominant na ministra zahraničí Jan Lipavský se po úterním, napjatě očekávaném slyšení u prezidenta Miloše Zemana ze všech sil snažil navodit dojem, že to byl vlastně běžný, nijak zvlášť problémový rozhovor. Marně. Zanedlouho už média – konkrétně rádio Frekvence 1 – šířila zprávu, že mu Zeman doporučil, ať hodí ručník do ringu.
Není to vlastně nic překvapivého. Prezident už dopředu dal najevo, že jednoho vládního kandidáta chce vetovat, a obecně se předpokládalo, že jde právě o Jana Lipavského. Ten přitom dělal, co mohl. Před cestou do Lán se například nechal vyfotit na izraelské ambasádě, aby rozptýlil obavy ohledně svého postoje k Izraeli, tedy k Zemanovu velkému oblíbenci.
A po úterní schůzce se vyjadřoval mimořádně diplomaticky. Mluvil neurčitě, nechtěl zacházet do žádných větších detailů. Připustil sice některé názorové rozdíly, ale zdůrazňoval „věcný“ charakter jistě nelehké debaty s prezidentem a opakoval nutnost konsenzuálního pojetí české zahraniční politiky (neboli že Miloš Zeman nebude odstaven na vedlejší kolej).
Jistě, ze strany Jana Lipavského asi nebylo nejrozumnější, že dal najevo snahu rušit jmenování některých už potvrzených velvyslanců. A je zřejmé, že jeho některé názory mohou vyvolávat nelibost – hlavně u prezidenta, ale také u části koaličních sil.
Nabízí se hned několik vysvětlení vzniklé přetahované.
Jedním z klíčů může být fakt, že Miloš Zeman jej stigmatizoval ještě před vzájemným setkáním. Už dopředu se tedy dobrovolně zbavil příležitosti si to s ním vyříkat, „otcovsky“ mu domluvit a pak se tvářit, jak jej přiměl k názorovým ústupkům. Neboli pouze o osobu Jana Lipavského a jeho postoje nešlo. Ostatně mezi vládními nominanty by se pro prezidenta našly i jiné vhodné osobní či názorové terče, například Mikuláš Bek.
Druhým klíčem je resort, který je ve hře, tedy ministerstvo zahraničí. Prezident Zeman už dříve do výběru jeho šéfů zasahoval (odmítl například jmenovat Miroslava Pocheho za ČSSD), ještě víc ale jde o samotnou oblast zahraniční politiky. Jednak je to jedna z prezidentových libůstek, především je tu ale patrná snaha uplatňovat zde větší vliv hlavy státu (v tom má Miloš Zeman jistou ústavní oporu – viz např. Článek 63, podle nějž prezident „zastupuje stát navenek“).
Pak je tu ale ještě třetí klíč, koaliční. Piráti jsou nejzranitelnějším článkem nové vlády a Jan Lipavský se nabídl jako vhodný terč. Nejde přitom jen o jejich slabou sněmovní pozici. Jednak mezi nimi a zbytkem koalice panují asi největší názorové rozdíly, právě kvůli Pirátům také vzniklo zatím největší vnitrokoaliční napětí. Ať už kvůli rozmíškám kolem volebních výsledků mezi nimi a hnutím STAN či vzhledem k jejich výpadům vůči některým vládním nominantům (např. vůči Pavlu Blažkovi z ODS).
Nebude tedy lehké Lipavského kandidaturu hájit, i když šéfové vládních stran trvají na tom, že neustoupí. Což je logické, byť ani zde nejde ani tak o něj jako takového. Nejednota by mohla vládu rozklížit a oslabit, což by mohlo nahrát do karet jak budoucí opozici v čele s ANO, tak samozřejmě i prezidentovi. A navíc podle toho, jak si vykolíkují mocenské hřiště hned na začátku, bude probíhat hra mezi vládou a hlavou státu i dál, přinejmenším dokud bude na Hradě Miloš Zeman.
