Mimo Německo se od zářijových německých voleb do Spolkového sněmu trochu počítalo s tím, že jednání o nové vládě budou dlouhá, komplikovaná a neskončí na první pokus.
Připomínal se fakt, že pro lídra liberální, žluté FDP Christiana Lindnera bude těžké uzavřít tzv. semaforovou koalici s duem levicových stran – socialistickou SPD a Zelenými. Skloňoval se i příběh, který se odehrál před čtyřmi lety, kdy Lindner začal po minulých parlamentních volbách za FDP vyjednávat s křesťanskodemokratickou, tedy černou, aliancí CDU/CSU a Zelenými tzv. jamajskou koalici, ale pak odmítl podrobně vyjednanou koaliční smlouvu a raději překvapivě odešel do opozice. Zkrátka se věřilo, že němečtí liberálové dají nakonec přednost spolupráci s názorově bližší aliancí CDU/CSU a prosadí si vznik jamajské koalice, kterou doplní Zelení.
Lindnerova liberální FDP byla dlouho považována za středový jazýček na vahách mezi křesťanskými a sociálními demokraty. V posledních třiceti letech se ale FDP dostala do jiné pozice, protože se sociálními demokraty byla ve spolkové vládě naposledy v roce 1982. Vznikem Zelených a existencí východoněmecké postkomunistické Levice byla FDP natlačena do role nejbližšího koaličního partnera středopravicové CDU a CSU, což ji minimálně opticky posunulo doprava. FDP je voličsky stranou podnikatelů, živnostníků či právníků, takže to jejímu elektorátu zase tak moc nevadilo, ačkoli to samozřejmě snižovalo její potenciál být hlasem alternativy k oběma velkým stranám – CDU a SPD.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
