Tento týden jsem měl přednášku, po které ke mně přišel jeden z posluchačů a zcela vážně se zeptal, proč vadí státní dluh, když země jako Argentina zbankrotovaly a jedou dál. Všichni mají podle něj ohromné dluhy a nic se neděje, tak přece i náš státní dluh může růst bez problémů. A když budeme mít velký dluh, můžeme si přece dovolit více investovat do infrastruktury, škol, nemocnic atd. Zkrátka zdroje jsou.
To je zajímavý příklad uvažování levicového voliče. Podle něj je dluh problémem u rodinných financí, ale u veřejných nehraje roli. Chápe totiž, že na jednotlivce může přijít exekutor, ale že by přišel exekutor na stát, si představit neumí. Takže v čem je problém? Můžeme se zadlužovat vesele dál.
Jak to tedy je a jak to vysvětlit jednoduše? Bankrot státu je vážně jiný než bankrot jednotlivce. U státu obvykle dojde nejprve k tomu, že přestane splácet své dluhopisy. Ty zpravidla vlastní banky a penzijní fondy. Když se ale původně cenné papíry stanou náhle bezcennými, mají finanční instituce ohromnou ztrátu. Najednou panuje strach, že by mohly také zbankrotovat. Lidé se často vrhnou do bank a chtějí vybírat vklady. To nemusí banky ustát a vážně padnou. Alternativně se to udělá jako na Kypru, že je stanovena nějaká maximální částka výběru, která je na úrovni několika málo tisíc korun.
Problémem je, že banky jsou páteří moderní ekonomiky. Jejich pád vede k tomu, že se lidé, ale ani podniky nedostanou k penězům. Není na výplaty. I stát jako zaměstnavatel selže a nevyplácí platy. Obvykle platí jen silové složky, aby v zemi nenastala úplná anarchie. Lidé vyjdou do ulic a bouří se. Panuje všeobecná špatná nálada, když to řeknu slušně.
Situaci mnohdy komplikuje to, že v zemi rostou ceny, a proto všichni přecházejí na alternativní měnu, což jsou nejčastěji dolary. Argentina by o tom mohla vyprávět.
Ekonomika dostává ohromný zásah. Hrubý domácí produkt (HDP) klesá. V tu chvíli většinou padne vláda. Krize ekonomická přejde v krizi politickou. Nová vláda musí přijít s drastickým seškrtáním výdajů, které je velmi nepopulární. Sem patří třeba snižování starobních důchodů. Lidé jsou nespokojení a jsou opět v ulicích. Chce snad někdo něco takového?
Národní měna mezitím devalvuje, s tím jak spekulanti utíkají ze země. A právě tady je semínko budoucí obnovy. Slabší kurz vytvoří polštář pro exportéry. Jejich zboží v cizině zlevní a oni budou moci vyvážet více a zaměstnávat více lidí.
Bohužel, slabší kurz zdraží vše z dovozu, což neblaze dopadne na domácí obyvatelstvo. Banán už nestojí X, ale třeba dvě X, platy ale dvakrát vyšší nejsou. A právě abychom se tomuto vyhnuli, je třeba včas řešit státní dluh. Je proto dobře, že máme uzákoněnou dluhovou brzdu.
Pro nás je důležité, že když státy bankrotují, tak je to často v balíčku. Několik zemí zbankrotuje během roku zároveň. Nastává zde dominový efekt. A pak zase pár let žádná země nebankrotuje. Proto i země s nízkým dluhem může během nákazy zbankrotovat.
Někdo může říct, že Francie má už dluh přes 100 % HDP a stále se nic neděje. Tak proč to řešit? To je pravda. Neexistuje žádné procento, které by šlo označit za spouštěč dluhové krize. Někdy krizi spustí dluh o pár desítkách procent, někdy ani dvě stě procent jako u dnešního Řecka nevadí. Vše je jen v našich hlavách. Dokud máme pocit, že systém funguje, tak fungovat bude. Je to jen o psychologii. Dokud věříme, že má zelený papírek nějakou hodnotu, tak ji má.
