Pandemie je pro politiky požehnáním. Nejde ale jen o dříve nemyslitelné omezování svobod, které ve stínu lockdownů volení i nevolení zástupci lidu zavedli a už nikdy nezruší. Nebo o nové a silnější zásahy centrálních bank, jež se ze všech sil snažily, aby ve špatné době nebylo levněji. Jsou to všechny ty mnohamiliardové dárečky voličům, které se přilepí na billboardy politiků a připíšou na účet pandemie.
Mimořádných tři sta korun navíc důchodcům a pět set korun k důchodu za každé dítě nás budou stát ročně kolem 30 miliard. To by ještě před pár lety byl rozdíl mezi schodkovým a přebytkovým rozpočtem. Tedy něčím, o čem bychom zuřivě diskutovali a počítali, jestli na to máme. Teď si toho dost možná velká část z nás ani nevšimla. Těch sekyr je ve veřejných financích už tolik, že se to špatně sleduje. A jsou dohromady tak velké, že se to i špatně počítá.
České důchody jsou mizerné, to nikdo soudný nepopírá, a jen obtížně najdeme jinou skupinu, jež by si zasloužila více peněz. Důchodci celý život tvrdě pracovali se slibem slušných penzí, a jen co zaklapnou naposledy dveře v práci, dostanou se na polovinu průměrné mzdy. Je dobře, když chceme, aby se neměli špatně. Jenže to děláme naprosto tragicky.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
