Pan Babiš se za své vlády dočkal pomalu všeho. Byla krutá vedra, zničující sucho, pandemie, která kosí lidi a ještě nedokosila. Nevídané zhrubnutí politiky. Teroristické výbuchy za dohledu ruských odborníků. Šílenec vraždil ve škole. Imigranti, které jsme přivítali, utekli do Německa. Z vůdců republiky rostli agenti. Komunisti zpychli. Státní dluh vyletěl do výšin. Tuto změť neštěstí a chaosu korunovala státní železnice. Jednou dokonce vlak ujel sám od sebe z nádraží, to nemají nikde. Počasí se každou chvíli zpřeházelo. Co bylo jaro, stalo se vedrem, byly předčasné a opožděné mrazy, v lednu kvetly třešně. Ale zmrzly hned. Vestibulum vaginae proniklo na Hrad a vskočilo tam do úst státníka.
Člověk by skoro premiéra politoval. Ale co, neštěstí má v gesci. Soucit a lítost patří postiženým. Kdo by si pomyslel, takové tornádo! Jak někde v Texasu. Na cestě ke světovosti si Česko nic neodepřelo. Chybí už jen tsunami, což plyne z nedostatku, že nejsme na pobřeží.
K velkým neštěstím vždy přilétají politici. Vyjádří solidaritu, slíbí okamžitou pomoc a odletí. Náš premiér nejinak. Doletí tam, dívá se na trosky a myslím, že slíbí pět miliónů ze svého. Jeho nepřátelé tvrdí, že státu dluží mnohem víc. Ostatní lidé dají méně, pár tisíc, pár stokorun. Málokdo nedá nic. Najdou se dva politici, kteří připomenou, že z USA nic dobrého nikdy nepřišlo a že tornáda z Texasu nemáme napodobovat, když máme vlastních dost.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
