nahoru

Co napadá Ondřeje Kobzu: Dokonalé nedokonalosti

Ondřej Kobza 28. června 2021 • 17:00
Dokonalé nedokonalosti
Dokonalé nedokonalosti
• foto: 
Archív Ondřeje Kobzy

Občas si říkám, proč se lidé cítí tady, na hradě Pirkštejn, tak příjemně. Možná je to i díky křivým křivkám zdí, které návštěvníci vnímají spíš podvědomě. Ani si toho nevšimnou. Ale nějak to působí. Daleko více pak vnímají hru světla a stínu.

Dřív se stavělo podle oka, provázku, jak to vyšlo. A ty věci jsou drobně nesouměrné. Tehdejší řemeslník to stejně jako moderní architektura chtěl udělat co nejrovnější. Ale měl omezené nástroje. Prkna se dnes srovnají na fréze na milimetry přesně. Tehdy se hoblovala ručně. Hrad ze čtrnáctého století také stále pracuje. Po setinách milimetrů se neustále hroutí. Prkna se vysoušejí. Vznikají tak nedokonalosti, které jsou vlastně dokonalé. Nedokonalosti jakožto nedokončenosti. Tvář toho domu se stále miniaturně křiví, schne, utváří a pak i tváří. Jak obličej staré ženy na černobílých fotografiích Markéty Luskačové a Jindřicha Štreita.

Asi se to ve stavění nových domů nedá udělat uměle. Mistr Hanuš, z jehož konviček a šálků piju čaj nejraději, uhněte tvar s určitou dávkou záměrné deformace. V Japonsku se tak nazývá i estetický směr wabi-sabi. Proto mám také rád dobře vyšmajdané boty, správně vysezenou židli, vyklečenou kostelní lavici, ohmatané topůrko sekyrky, ochozený práh domu.

Premium

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium

Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější