Ilustrační kresba

Ilustrační kresba Zdroj: Ivan Steiger

Marek Stoniš: Zkuste nás donutit mít něco rád

Britská stanice Channel V natočila a odvysílala minisérii o Anně Boleynové, královně a sťaté manželce anglického panovníka Jindřicha VIII. Pozornost toto dílo vzbudilo dvěma nevšedními okolnostmi: Annu Boleynovou (1501 až 1536) hraje černá anglická herečka a modelka Jodie Turner-Smithová. Puristé historické věrnosti se logicky pohoršili. Anna Boleynová, jako ani další evropský panovník nebo panovnice té doby, opravdu nebyla černá. Dílo bylo diváky přijato tak kriticky, pravděpodobně hlavně kvůli hlavní představitelce, že okamžitě zaujalo „hlasovací dno“ v žebříčcích nejrůznějších serverů filmových a televizních fanoušků.

V českém prostředí, kde k takto dramatickým politicky korektním průlomům do historických uměleckých děl nedochází, vyvolala černá Anna Boleynová vlnu sarkastického posměchu. „Už se těším, až jí na konci setnou hlavu.“ „Hlavně že ji nehraje chlap.“ – „Bude hrát Mandelu Luděk Sobota?“ – „Kdy natočí seriál o otrocích, kteří budou bílí, a otrokářích, které budou hrát černoši?“

Jeden z nejúspěšnějších vývojářů počítačových her, Daniel Vávra, čelí zuřivým útokům aktivistů, že v jeho úspěšné hře ze středověkých Čech Kingdom Come: Deliverance nefigurují žádní černoši. Copak u nás nějací žili?

Kdyby to byl býval Jan Žižka kdysi tušil (určitě se ještě v budoucnu o husitských válkách nějaké filmy či seriály natočí), snad by si nějaký černošský oddíl Božích bojovníků ze svých loupeživých výprav za hranice Českého království přivezl. Já vím, že je to hloupost. Podobná, jako že třeba Charlottu Masarykovou nebo Boženu Němcovou bude hrát Whoopi Goldbergová.

Pamatuji si, jak se v době vrcholící normalizace hrála v ostravském Divadle Zdeňka Nejedlého hra Leonida Iljiče Brežněva Znovuzrození. Její děj byl prostý: Brežněv kdesi na Ukrajině z pozice tajemníka strany řídí dvě hodiny záchranu vysoké pece nebo něčeho takového. „Kdo neviděl, neuvěří,“ komentovali kus ti, kdož měli odvahu představení navštívit. Ale nebylo jich mnoho. Inscenátoři, kteří předvídali věci příští, omezili diváckou kapacitu zhruba na polovinu tím, že do hlediště navedli z jeviště obří rampu, po níž procházeli herci v čele s představitelem Brežněva a bouřlivě diskutovali o tom, jak nakloněnou tavicí věž (nebo něco takového) narovnat. Divadlo bylo skoro plné, sice z poloviny, ale tupá bolševická vrchnost mohla hrát spokojenou.

Což naznačuje, že tehdejší problémy blíží se těm dnešním. Natočit a sehrát můžete podle správných ideologických not jakékoliv dílo; donutit ovšem diváka, aby na ně přišel, díval se a přijal je za své – to už je trošku jiný žánr.

Řešení jsou poněkud odpudivá, nicméně možná: Kvóty – příslušný televizní kanál bude muset povinnou část své produkce věnovat tematice LGBT, rovnosti pohlaví, rasové nesnášenlivosti, přínosu uprchlictví atd. a až pak si bude moci točit dle svobodnější dramaturgie. Do hry se mohou také vrátit povinná školní představení nebo kontrolované návštěvy angažovaných děl. Přepisování historie a vymývání mozků nastupující generaci, že Anna Boleynová byla opravdu černá.

Uvidíme. Nebo raději ne.