Nikdo nemá rád Karla Hynka Máchu tak jako vaše učitelka ze střední, ale málokdo ho nenávidí tak moc jako středoškoláci. Až časem, o deset patnáct let později, když náhodou někde zavadíte o Máj, vám dojde: „Hej, to není vůbec špatný!” A najednou vám je líto, že musíte jít hákovat a nemůžete pohodlně sedět někde v místnosti, kde vám někdo vykládá zajímavé věci.
Rok jsem nikde nebyl. Nebyl jsem za kulturou, nebyl jsem na společenské akci, neviděl jsem se s drtivou většinou svých přátel. A během toho roku se ukázalo, že kultura je to, co nám bude chybět nejvíc. Ne snad proto, že by byla důležitější než přátelé (to záleží na vašich přátelích), ale proto, že její živý prožitek nejde ničím nahradit. Zkalit se můžete po ZOOMu, případně se můžete socializovat u někoho doma. Nelegální hospodu si může ve stodole otevřít kdekdo. Nelegální galerii těžko.
Toto není školní výlet!
Zcela upřímně: jediná věc, která je ještě smutnější než virtuální prohlídka muzea, je živý přenos kapely, která hraje pro prázdný sál. Ano, to byly věci, za které jsme v karanténě utráceli peníze, hlavně proto, abychom podpořili umělce a podniky, než pro to, že se nám to nějak extra líbilo.
Já jsem byl včera po roce v muzeu. Už od rána jsem doma nadskakoval nadšením, cítil jsem se jako dítě před školním výletem, dokonce jsem v tramvaji seděl vzadu na pětce jako cool děcko. Z části proto, že mám muzea rád, a z části proto, že to nebyla stěna mého bytu, jsem každý kus expozice hltal očima, bedlivě psal popisky, koupil si katalog, prošel jsem si všechno…
A tu mě to trklo. Tohle není ani trochu jako školní výlet.
Já mám o dvacet let starší rodiče a o deset let mladšího bratra a z toho, co jsem vyposlouchal, je podnik školního výletu vždycky v podstatě už několik dekád úplně stejný. Učitelka naplánuje aktivitu, která má padnout do vkusu jí, osnovám, padesáti dětem a stovce rodičů. Plánuje se to tři měsíce dopředu, takže nikdo nedokáže nikdy vychytat počasí a třídní stráví den tím, že se ustaraně dívá na oblohu a opakuje: „Lepší než kdyby pražilo, že jo. Máte pláštěnky, ne? Charoust, klid tam vzadu!” Charoust s Tyčkem jsou jediní, kteří museli ještě před koncem května donést seznam věcí k výletu podepsaný od rodičů, aby byl důkaz, že na to nezapomněli. Pláštěnku ale nemají.
Charoustova vodka
Přestože je výlet dotován školou a ministerstvem, po každém dítěti se vyžaduje pětatřicet korun, za které se busem sveze přes půl republiky a uvidí hrad, na který se běžně platí vstupné kolem tří kil. Ani tak ale žákyně Součková ze sociálně slabší rodiny nedokáže obnos v hodnotě tří Argusů donést, takže třídní nakonec její cestu zaplatí za ni. Což je pro rodinu Součkových znamení, že takhle to bude fungovat až do posledního ročníku.
Žákyně Podskalská všem zapomene říct, že se jí v autobuse dělá zle, a sebevědomě si sedne dozadu, aby seděla co nejdál od učitelů. Šavli do uličky hodí někde u Velkých Popovic a je to taková nálož, že si musí třídní učitelka tajně přihnout vodky, kterou na začátku zájezdu zabavila Charoustovi s Tyčkem.
A po tomhle všem vypustíte ty adolescentní idioty na historické hradby nebo skanzen nebo muzeum nebo zajímavou architekturu a oni u toho stráví dvě minuty a pak se rozutečou do okolí.
Vzdělávejte mě!
Takže jak stojím nad klackem, do kterého jistý oceánský lid instaloval žraločí zuby, aby získal zbraň, říkám si, jak moc mrháme výhodami vzdělání na ty nevděčné fakany, které beztak nezajímá nic z toho, co jim ukážete. Co kdyby za vámi přišel někdo dnes a řekl vám: „Hej, chceš se místo práce jít podívat na jadernou elektrárnu?” budete nadskakovat nadšením nejen celé ráno, ale i během prohlídky.
Myslíte si, že vůbec existuje nějaký středoškolák, který dokáže ocenit Bratry Karamazovy nebo Sofiinu volbu? Já je pořádně neocením, a to jsem skoro třicátník. Já chápu, že to jinak nejde, že potřebujeme cpát látku do dětí pod tlakem, protože potřebují mít civilizační základy. A všichni víme, že je potřeba radikální reforma školství. (Můžeme třeba začít u toho, že v češtině přestaneme spoilovat dětem konce nejlepších děl dějin literatury. Jak si mám poprvé užít Sofiinu volbu, když vím, jak to dopadne?!)
Ale neměli bychom zapomínat na vzdělávání dospělých. Na to, že člověk nikdy nebude znát a umět všechno a že učení nekončí titulem z univerzity nebo vysoké školy života. Zatím jsme totiž zaseklí v ohavné fázi, kdy nuceně vyučujeme lidi, kteří se učit nechtějí, a z vysoka kašleme na ty, kteří by se učit chtěli.
