Covid ustupuje a protiepidemická opatření se zmírňují. Do toho je česká politika zmítána informacemi o ruském terorismu a vlastizradě ministra vnitra a předsedy vládní strany Jana Hamáčka. Nacházíme se v nejtěžší diplomatické krizi s Ruskem za posledních padesát let a současně si oslabujeme národní pozici zuřivými boji mezi sebou. Střílí se tu skutečně ostrými náboji, nebo jsme objekty her tajných služeb a ambiciózních novinářů?
Pro soudce je nejhorší obvinění, že jeho rozhodnutí bylo motivováno korupcí. Pro politika je stejně smrtelné označení, že se dopustil ve spolupráci s cizí mocí vlastizrady.
V moderní české historii je symbolem vlastizrady tzv. zvací dopis, jímž část stalinisticky orientovaných komunistů vyzvala Sovětskou armádu k intervenci v zemi, kde probíhala politická obleva. Okupace v srpnu 1968 a jména jako Biľak, Šalgovič, Lenárt nebo Kapek zůstanou navždy zapsána jako symboly vlastizrady. Máme věřit, že se k nim zařadil i Jan Hamáček?
Jenom šílenec
Někdy kolem 7. dubna 2021 se ministr vnitra Hamáček a pravděpodobně další vrcholní ústavní činitelé dozvěděli od BIS a policistů z NCOZ, že za výbuchy ve Vrběticích stojí ruská vojenská služba GRU. Ve stejnou dobu se Jan Hamáček dozvěděl, že tyto informace mají také jedny české noviny. O pár dní později jsou na tajném zasedání bezpečnostního výboru seznámeni s informacemi i prověření poslanci, včetně těch opozičních.
Jenom šílenec by si v této situaci mohl myslet, že aféra s výbuchem dvou muničáků ve Vrběticích se dá ututlat nebo diplomaticky směnit za cokoli. Můžeme mít na Jana Hamáčka jakýkoli názor, ale na parlamentní i vládní úrovni dělá zahraniční politiku patnáct let a v dnešní terminologii „ví, kudy běží zajíc“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
