nahoru

Ekonom Sedláček se mýlí. Jestli něco pomáhá ven z krize, tak je to pravicové chování

Antonie Doležalová28. dubna 2021 • 12:00
Tomáš Sedláček
Tomáš Sedláček
• foto: 
Ondřej Szollos

Minulou neděli cestou na Moravu jsem si v autě naladila Český rozhlas Plus a dala se do náhodného poslouchání debaty s  Tomášem Sedláčkem. Bohužel, zrovna ve chvíli, kdy prohlásil, že tuhle krizi pravice nemůže zvládnout. Tak jsem se rozčílila, že jsem po zbytek cesty musela přemýšlet, proč se mýlí.

V prvé řadě si řekněme, co je to pravice a co levice? Přijmeme-li pravo-levé dělení politického spektra, tak nám už druhé volební období vládne levicově-populistická koalice a za poslední rok rozhodně předvedla, že krizi nezvládá. Pokud se na to podíváme z globální perspektivy, obsah pojmů pravice a levice neodpovídá zcela obsahu těchto pojmů u nás.

Navíc často i úspěšné levicové strany používají pravicová řešení – řešení založená na soukromé aktivitě a spolupráci, a nikoli na paternalismu. Tuhle distinkci mám na mysli, když používám pojmy pravicová a levicová řešení.

Šlo to i bez státu

Všechny zásadní nástroje sociálních politik mají kořeny v individuálních aktivitách – v prosociálním a altruistickém chování jednotlivců tak, jak se projevovaly nejen u podnikatelů, ale především v nadacích, které byly i v českých zemích již od středověku nezbytnou součástí sociálního a kulturního života jako základní způsob vyjádření a realizace křesťanské lásky k bližnímu a vzájemné lidské solidarity.

V devatenáctém století k nim přibyly spolky a družstva, jejichž prostřednictvím vzájemná sousedská pomoc řešila i problém slabé kupní síly a kapitálové vybavenosti Čechů. I bez existence sociálního státu dokázaly tyto instituce zabezpečit, aby chudoba nebyla překážkou studia, vdavek nebo důstojného pohřbu. Lidé na takové aktivity přispívali dobrovolně, bez přinucení státem. Celý systém obsahoval silný pocit osobní zodpovědnosti za vlastní život, majetek, ale i komunitu.

V průběhu dvacátého století, kdy stát vytěsňoval soukromou iniciativu, protože “nejlépe věděl”, co dělat s našimi penězi, a stal se “největším filantropem”, jsme se dostali tam, kde jsme dnes: stát je tady od toho, aby se o nás staral a daně nejsou víc než naše utopené náklady, protože vzhledem ke komplikovanosti státní struktury nemůžeme nikdy pořádně kontrolovat, co s našimi penězi stát vlastně dělá.

Takže co pravicového a co levicového by se mohli z historie naučit ti, kteří budou upravovat v nejbližších měsících pravidla sociálních politik? Ano, velkorysé a inklusivní sociální transfery budou klíčové, protože bude nutné odstranit elementární nejistotu v takových otázkách, jako je zabezpečení jídla a bydlení. Ale musí také vést k tomu, aby se podpořila ochota k pracovní mobilitě především mladé generace a aby lidé byli motivováni jednat prosociálně, chcete-li altruisticky. To znamená neopomenout kolektivní solidaritu. Ovšem nikoli vynucenou, po levicovém způsobu!

Zdravá společnost je decentralizovaná

Více bohatí lidé skrze progresivní zdanění investují do rozvoje zbytku společnosti. Proto musí mít možnost kontrolovat, jak s jejich penězi stát nakládá. Nikoli finanční úřad, ale sami plátci daní by měli mít možnost kontrolovat stát, za co jejich peníze utratil. Navíc nás historie učí, že efektivně tyto prostředky přesměrovat do lidského kapitálu, vzdělávání všech vrstev i těch příjmově nejnižších dokáží jenom pravicová řešení, protože chápou smysl lidského kapitálu. To levice nedokáže, pro ni je nejdůležitější ekonomická základna – továrny, stroje, beton a nadstavba je jen odvozená.

Kroky, které nás čekají, musí také podněcovat mezigenerační solidaritu, třeba skrze udržitelné investice, které budou sloužit dalším generacím nebo efektivní péči o starší populaci. Levice dokáže jen budovat domovy důchodců a LDNky. Realizace jednotlivých kroků by měla být monitorována, realizována  a vymáhána skrze malé lokální komunity, které jsou schopné nejprve identifikovat problém a potom ho rychle (rychleji než centrální úroveň) řešit. A to levicově řízený stát nikdy nedokáže, protože v jeho DNA je centralismus.

Všeobecná kontrola je mantrou evropské levice

Všechny výše zmíněné kroky jsou ve své podstatě pravicové, tedy založené na respektování soukromého vlastnictví, na podpoře individuální aktivity, ale především na důvěře, že když jednotlivec usiluje o štěstí své a svých blízkých, přináší to prospěch celé společnosti. A stát jakožto omezená struktura moci pouze zabezpečuje, že jeho obyvatelé mají pro takové chování podmínky a zároveň nemohou tyto podmínky zneužívat.

Aby totiž v kterékoliv evropské zemi, včetně Česka, mohlo dojít ke změně politik k dlouhodobějším a celospolečensky prospěšným cílům, musí zdanění přestat být vnímáno jako utopený náklad a musí se stát základem pro budování společenského konsensu o směrech sociální a ekonomické politiky.

Každá nová sociálně-ekonomická politika musí klást důraz na pozitivní hodnotu prosociálního, tedy altruistického jednání. To nejde jinak než když se mechanismus přerozdělování stane lokálním a bude postavený na vzájemném vztahu mezi dárcem a obdarovaným. A tuto roli mohou zajistit ve společnosti pouze jednotlivci, jejich sdružení a komunitní instituce.

A těm levice, alespoň ta středoevropská, nikdy otěže nepředá. Přitom uplynulý rok jasně ukázal, že zatímco vláda nebyla schopná efektivně a s péčí řádného hospodáře zabezpečit zásobování základními zdravotnickými prostředky pro ochranu před šířením pandemie, a to ani pro ty nepotřebnější, zdravotníky, sociální služby a ohrožené skupiny obyvatel, vzájemná mezilidská solidarita a sousedská výpomoc téměř od prvního dne zabezpečovala nákupy starým lidem, vyzvedávání léků v lékárnách, hlídání dětí i to šití roušek.

Jak je možné, že v USA na principu soukromého zdravotnictví už očkují i nejmladší ročníky a do dvou měsíců budou mít naočkované všechny a naše paternalistické zdravotnictví řízené státem selhává?

Zatímco česká, ministerstvem kutury (ne)řízená kultura až na čestné výjimky úplně zatuhla, v USA a jinde i za covidu funguje kultura. Sice jinak než dřív, ale funguje a umožňuje to kulturním institucím žít plnohodnotným životem. Snili jste o tom, že vystudujete dějiny umění, ale nikdy vás nepřijali na Karlovku? Tak se přihlaste na Smithsonian Institution, zaplaťte 600 dolarů a podle své píle můžete mít třeba už za čtyři měsíce plnohodnotný mezinárodní certifikát studijního programu, ve kterém vás budou učit největší světoví odborníci na dějiny umění z Harvardu, Oxfordu nebo Florencie. Vydávají katalogy, získávají nové členy a podporovatele, budují online aktuální expozice, třeba o vědě a vakcinaci v historii, doplněné odbornými výklady. Myslím že ačkoliv jsou spolufinancováni federální vládou, ta o jejich aktivitách nemá ani ponětí.

Vtip je prostě v tom, že všechna řešení snad všech společenských problémů včetně problému sociální nerovnosti, která douhodobě fungují, jsou “pravicová”, tedy soukromá a individuální. Historie nás učí, že revoluce, tedy socialistická řešení, jsou v odstraňování nerovnosti naprosto neúčinná.

Socialismus nikomu nepomůže líp, než by si pomohl on sám

Dnes už víme, že většina pozemkových reforem (78 %), které proběhly během 20. století, byla neúspěšná. Nerovnost v pozemkovém vlastnictví neodstranily, dokonce vedly k jejímu nárůstu.  A platí to i o té provedené ruskou bolševickou revolucí. Ano, zničila sice aristokracii, ale zničila i svou cílovou skupinu – rolníka. Minimálně šest milionů mrtvých rolníků a pokles reálných mezd mimo zemědělství na polovinu mezi léty 1928 a 1948 hovoří za vše. Ale velmi úzká skupinka nomenklaturních kádrů zbohatla.

Socialistické revoluce prostě nedokáží trvale vyřešit problém nerovnosti ani nastolit nový, lepší svět, po kterém všichni toužíme. To dokážeme jenom my sami díky svým snům, myšlenkám, nápadům, ideálům a pracovitosti. Takže bych doporučila zapomenout na experimenty a nechat lidi, ať si to vymyslí sami.

Ale jedno musím Tomáši Sedláčkovi uznat. Tím, že jsem se zaposlouchala do rozhovoru a pak se pustila do přemýšlení, jak reagovat, neměla  jsem prostor rozčilovat se nad šlendriánem na D1… Z Prahy do Brna snad 5 zúžení, jedno osmnáctikilometrové a nikde žádní dělníci, ani stroje… Inu, tak řeší problém nevyhovující dálnice levicově řízený stát.

Autorka je docentkou na Institutu ekonomických studií FSV UK a Senior Member na Robinson College v Cambridge.

Antonie Doležalová




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější