V historii nenajdeme moc podobných osudů, jako byl ten Pétainův. V Československu by snesl srovnání s Karlem Čurdou, ten totiž nejdříve prokázal svou odvahu, poté kolaboroval s nacisty. Podobný život měl i maršál Philippe Pétain, jenž se narodil 24. dubna 1856. Rozdíl mezi ním a Čurdou spočívá v jejich důležitosti, Pétain byl významným státníkem svobodné i kolaborantské Francie.
Henri Philippe Benoni Omer Joseph Pétain vyrůstal v rodině farmáře na severu Francie. Vynikal bystrostí a intelektem, jeho další kroky nasměroval Pétainův strýc. Ten totiž sloužil v Napoleonově armádě a často vyprávěl příběhy z cest. Malý kluk zaujatě naslouchal a rozhodl se, že svou budoucnost stráví v uniformě.
Pétain a Charles de Gaule
V roce 1876 vstoupil do armády, tím odstartovala téměř šedesátiletá kariéra, během níž byl Pétain za hrdinu i zrádce. Jeho kariérní postup byl pozvolný, roku 1890 získal kapitánskou hodnost, o deset let později byl jmenován majorem. Na přelomu století začal rovněž vyučovat na vojenské akademii. Pétain přednášel o bojové taktice, v níž bezpochyby vynikal.
Francouzskou armádu po neúspěších z roku 1871, kdy padla v bitvách u Met a Sedanu, čekalo klidnější období. Během něj sloužil pod Pétainem jistý Charles de Gaulle, budoucí prezident a významná politická osobnost. Rovnováhu narušil až atentát v Sarajevu, čímž prakticky odstartovala první světová válka.
Během tohoto konfliktu začala stoupat Pétainova hvězda, nejdříve se objevil v bitvě u vesničky Guise, poté byl jako brigádní generál odvelen k bojím na řece Marně. V zářijových dnech se Francouzi a Britové ubránili německým jednotkám, tím fakticky zastavili naději na rychlé ukončení války. Pétain získával válečné zkušenosti, ale jeho čas měl teprve přijít.
Mračna nad populárním Pétainem
Verdunský mlýnek na maso stál život nejméně 300 tisíc vojáků. V této krvavé lázni velel francouzským jednotkám právě Philippe Pétain a i díky jeho taktice nedokázali Němci zvítězit. „Ils ne passeront pas,“ zněla jedna z frází, do češtiny lze přeložit jako: „Neprojdou!“ A nepřátelé v čele s Erichem von Falkenhaynem opravdu neprošli.
Po německé kapitulaci měla Francie nového národního hrdinu, nyní už maršál Pétain si užíval všeobecné úcty a popularity. Ve 20. letech jeho význam ještě vzrostl, protože se angažoval v tzv. Rífské válce, kde po boku Španělska porazil berberské kmeny v oblasti dnešního Maroka. Zároveň pracoval na akademické půdě, kde přednášel.
Na několik měsíců dokonce zastával pozici ministra obrany ve vládě Gastona Doumerguea. Pétainova role měla být do budoucna ještě vyšší. V třaskavých dnech roku 1940 se stal francouzským premiérem, v té době byla země pod útoky nacistického Německa. Starý voják zastával politiku ustupování Hitlerovi, tento trend potvrdil v červnu téhož roku, kdy Francie kapitulovala.
Starý a zlomený muž
Francie byla po podepsání kapitulace prakticky rozdělena na dvě poloviny. Severní část zůstala pod správou Adolfa Hitlera, jih Francie se proměnil na „svobodný“ stát. Tzv. Vichystická Francie však byla ve vleku nacistů, hlavou státu se stal maršál Pétain. Ten se okamžitě proměnil na kolaboranta číslo jedna.
Působení loutkového státu skončilo 25. srpna 1944 s postupujícími jednotkami Spojenců. Sám Pétain ale skončil ve městě Sigmaringen, kam ho nechal přesunout Hitler. Maršál byl v Německu držen proti své vůli, a tak několikrát napsal vůdci, zda může Německo opustit. Hitler měl jiné starosti a na prosby nereagoval.
Pétain se rozhodl pro návrat, ve Francii ho ale nečekalo nic dobrého. Byl okamžitě zatčen a postaven před soud, ten probíhal od 23. června do 15. srpna 1945. Maršál po celou dobu mlčel, beze slova vyslechl rozsudek smrti. Charles de Gaulle s trestem nesouhlasil a změnil jej na doživotí, to měl bývalý válečný hrdina strávit v citadele na ostrově Île d'Yeu.
Osud devadesátiletého muže zajímal například Harryho Trumana, ten volal po Pétainově propuštění. Jako hlavní důvod uváděl zdravotní stav. Podobně se zachoval i španělský představitel Francisco Franco. Francouzští politici se nakonec v roce 1949 rozhodli, že senilního a nemocného Pétaina propustí. Jeden z nejkontroverznějších politiků světových dějin zemřel 23. července 1951, jeho hrob lze nalézt na ostrově Île d'Yeu.
Ani po smrti však nenalezl klid, rakev s jeho ostatky byla v 70. letech ukradena. Zloději chtěli, aby byl Pétain pohřben vedle hrdinů z verdunské bitvy. Soud to však zamítl a vrátil rakev zpět na ostrov.
