Pokud se někdo zabýval situací vysokoškoláků v časech koronavirové pandemie v posledních měsících, jednalo se o technické překážky. Třeba nemožnost normálně navštěvovat prezenční výuku a praxi. Maximálně se objevil dramatický spor o prodloužení přístupu do digitálních knihoven. Studenti ale řeší i jiné problémy – třeba slabiny svého vnitřního nastavení.
Nehroutí se jim podniky, které budovali desetiletí. V mnoha případech mají nadále zajištěný příjem od rodiny. Jsou relativně v pohodě. Bezprostřední riziko komplikovaného covidu jim většinou nehrozí a nikdo je nemusí hlídat. Už jsou mentálně vyspělí, takže nejsou osamělým životním stylem dnešních dnů tvarováni tolik jako žáci základních nebo středních škol. Přesto ale narážejí na problémy, které dosud řešit nemuseli.
Studium bez studentského života
Pokud se na něčem společnost shoduje napříč různými názorovými proudy, tak je to pohled na děti a distanční výuku. Děti komunikují s učitelem a spolužáky přes mnohdy nekvalitní videohovory a jen výjimečně někdo tvrdí, že by taková situace byla lepší než to, na co jsme všichni byli až do minulého roku zvyklí. Lavice, chaos na chodbě, kontakt člověka s člověkem. Pocit, že to všechno snažení má nějaký smysl. Děti izolací psychicky trpí. Možná na ně doba covidová bude mít dlouhodobý dopad.
O duševní pohodě studentů středních škol už se z mediálního éteru tolik nedozvíme. Efektivita vzdělávání středoškoláků v dnešní době klesla, což je samo o sobě problém, který nelze zlehčovat. Ale absence středoškolského kolektivu je jako téma samo o sobě hozená přes palubu. A to přesto, že nejcennější vědomosti a zkušenosti získává mladý člověk nikoli z předem daného obsahu hodin, ale ze všech „věcí okolo“. O přidanou hodnotu ve formě prvních vztahů, undergroundových akcí nebo maturáků prostě středoškoláci přicházejí. Sedí doma u počítače, apaticky hledí na rozostřenou učitelku matematiky a střídavě při tom spí nebo hrají hry.
Za zdmi studentských pokojů
To, jak prožívají pandemii vysokoškoláci, je skoro tabu. Knihovny máte, tak na co si stěžujete? Medici a jiné zdravotnické obory sice mají pracovní povinnost, ale zbytek se může pohodlně válet doma. Jenže za zdmi pokojů vysokoškoláků není pohodová relax zóna. Najdete tam spíš umírající motivaci nebo pochyby o budoucnosti i současnosti. Pak je tu jedna věc, kterou většina vysokoškoláků znala už před pandemií, ale teď je ovládá mnohem více. Prokrastinace. Ano – to, když děláme dřív věci nedůležité a snadné a to podstatné odkládáme na později. Vždyť zítra je přece taky den.
Mluvila jsem s několika vysokoškoláky napříč různými ročníky a obory – od práv přes matfyz, informatiku, cestovní ruch a medicínu až po pedagogiku. Studenti podle nich přímo díky distanční výuce více negativních emocí nezažívají. Ano, pochopitelně jim chybí praktika se vším všudy, rutinní pokec se spolužáky, kolektivní obědy v menze nebo komunikace s vyučujícími naživo. Vyloženě v úzkostech ale z online výuky a izolace nebývají.
Jedna z nich, Jolana, studentka cestovního ruchu na VŠE, měla dokonce při online výuce v minulém semestru pocit, že má učení a deadliny víc pod kontrolou a ubylo jí stresu. Studentovi práv Ondrovi zase připadá, že na některé předměty je forma onlinu lepší. Přesto se ale většina zpovídaných studentů cítí být v současnosti nespokojená. U několika z nich v tom hraje roli právě také jejich vztah k prokrastinaci.
Bez rozvrhu
Pokud některý ze studentů zmínil, že zažívá za dob online výuky více negativních emocí, většinou to bylo kvůli jeho neschopnosti dokopat se k produktivitě. Z toho následně pramenily výčitky vůči sobě samému. Absence různorodějších denních rozvrhů se projevila na morálce téměř všech. V zásadě ale ten, kdo hodně prokrastinoval a hůř se do něčeho nutil už dříve, teď během distanční výuky prokrastinuje ještě více. Ten, kdo předtím s pracovní morálkou neměl větší problémy, sice v současnosti taky prokrastinuje častěji a déle, ale ne zas o tolik. Světlou výjimkou je Anna, studentka pedagogiky, která má naopak pocit, že v čase online výuky dokáže využít svůj čas dokonce efektivněji.
Online výuka zvýraznila to, co je tu s námi dlouhodobě. Na prokrastinaci se jistě významně podílejí povahové vlastnosti daného člověka nebo návyky z domova. Já bych ale viděla ještě jeden důležitý vliv. Kdypak jen jsme měli všichni den po dni na minutu naplánovaný zvnějšku? Kdy jsme si zvykli, že za nás všechno zařídí někdo jiný? Kde nás zdeformoval systémový přístup, který je přesně proti tomu, abychom se naučili být sebevědomí a zodpovědní za svůj život?
Poškozená samostatnost
Povinná školní docházka na našich základních školách si za všechno výše uvedené může připsat kredity. Za neschopností umět sám sobě poručit, když je něco třeba udělat, za leností tvořit více, než je minimální limit, a za bezmocí nakládat efektivně s vlastním časem stojí to, čím si skoro každý mezi šestým a patnáctým rokem prošel. Vzdělávací systém nás dokolečka učí, že se máme děsit svých chyb, protože za ně přijde trest. Představuje neustálou soutěž o to, kdo bude lepší (chytřejší, rychlejší, schopnější...). Jak se později můžeme odhodlat začít konat, když se tak moc bojíme neúspěchu?
Pak se není co divit, že i do dospělosti si s sebou člověk nese nastavení, že nové znalosti ve škole jsou nepříjemná povinnost místo poznání a práce a úkoly nejsou výzva, ale otrava. Pandemie a online výuka jenom ukazují, jak naši samostatnost vzdělávací systém poškodil. Sami nad sebou nedokážeme držet bič a bez mantinelů, které nám poskytoval nalajnovaný rozvrh, jsme ztracení. Nevíme, co dřív a jak začít, protože nám to najednou nikdo nepřikazuje. Zkrátka, vřelé díky státním základkám i středním za nezkrotitelnou prokrastinaci.
