nahoru

Aleš Rod: Zahalí COVID největší zbrojní zakázku do stínu netransparentnosti?

Aleš Rod13. března 2021 • 15:00
Aleš Rod: Zahalí COVID největší zbrojní zakázku do stínu netransparentnosti?
foto: Jan Kouba

Základní ekonomické principy v oblasti veřejných zakázek jsou poměrně jednoduché. Daly by se vlastně shrnout do pár základních rad: 1. Neplést se v definici veřejných statků. 2. Neutápět se v detailech, ale soustředit se výsledek. 3. Výběrové řízení organizovat transparentně. Bohužel to vypadá, že ruku v ruce s pandemií COVID-19 se na výdajové straně rozpočtu na tyto principy jaksi zapomíná. A to je samozřejmě špatně.  

A to nemluvíme jen o velmi hojně diskutovaných nákupech zdravotnického materiálu, kde v netransparentních veřejných zakázkách proteklo několik miliard Kč do firem, o jejichž kredibilitě lze minimálně pochybovat. Velmi hlasitě se v posledních týdnech diskutuje třeba i o „superzakázce“ pro Armádu ČR na bojová vozidla pěchoty.

Do výběrového řízení, v němž jde o dodávku 210 „obrněnců“ za zhruba 50 miliard korun, se přihlásili tři uchazeči – britská BAE Systems, General Dynamics European Land Systems (evropská pobočka americké společnosti General Dynamics) a také německá společnost Rheinmetall Landsysteme. Už to jsou samo o sobě zajímavě vyložené karty na partičku geopolitického pokeru. Přidejme k tomu COVID-19 a tanečky kolem rozpočtu a máme zaděláno na jeden z nejzajímavějších „studijních“ případů z ekonomie veřejného sektoru.

Ať již v zakázce uspěje kdokoliv, společným zájmem všech by mělo být, aby se rozhodovalo transparentně. V praxi jde ale o klasické vězňovo dilema: Když všichni hrají podle předem domluvených pravidel, mají stejnou šanci vyhrát (předpokládaný užitek). Motivace každého hráče utratit o korunu navíc na zajištění výhodnější pozice je však nekonečně silná. A z modelu reaktivních křivek zájmových skupin, který rozpracoval Gary Becker, legenda ekonomie, plyne, že na každou takovou akci odpoví ostatní výraznější reakcí v podobě vlastního úsilí svou pozici vylepšit. A to samozřejmě roztáčí spirálu zdrojů utracených na získání vlastní výhody a následné dobytí renty (rent-seeking).

Funguje přitom jednoduchá rovnice – čím více se veřejná zakázka zahaluje do mlhy, tím více zdrojů je spotřebováno na zajištění výhody. A tím více je limitována soutěž dodavatelů a tlak na snížení ceny. Zajímavý výzkum na toto téma provedli Onur, Özcan a Tas (Review of Industrial Organization, 2012), kteří zkoumali efekty transparentnosti a konkurence na všech veřejných zakázkách v Turecku mezi lety 2004 a 2006. Došli k zajímavým závěrům. S rostoucí otevřeností zakázek roste konkurenční prostředí (vyšší počet nabízejících) a klesají náklady veřejného sektoru (nižší ceny). V zakázkách, v nichž bylo umožněno účasti zahraničních dodavatelů, dochází ještě k vyšším úsporám ve finální ceně. A cena zakázky je nejsenzitivnější právě na počet nabízejících… Stejně lze interpretovat výzkum zakázek v městské hromadné dopravě ve Francii v porovnání s Londýnem (Amaral a kol., Utilities policy, 2009), který dokládá, že koluzní jednání a omezování počtu dodavatelů (Francie) vede k vyšším cenám než otevřená výběrové řízení v Londýně v kombinaci s diskrečními opatřeními regulátora (jsou-li tato nutná).

Číst si podobných výzkumech je užitečné, obzvláště dnes. V kuloárech se začíná mluvit o tom, že by kontrakt na bojová vozidla mohl nakonec proběhnout v režimu Government-2-Government (G2G), tedy že by se česká vláda napřímo dohodla s vládou státu, z nějž výrobce pochází. Pak by vlastně k žádnému výběrovému řízení mezi více uchazeči nedošlo. To by bylo jednak poměrně nestandardní (BVP nebudou nakupována od vlády, ale od soukromého subjektu), a zadruhé by to představovalo cestu naprosté netransparentnosti. S tou jsou, jak již víme, spojena nejen rizika ceny a kvality, ale také možných vícenákladů plynoucích z faktorů, které bez vícekriteriální analýzy různých nabídek není snadné ex-ante vyhodnotit (např. kompatibilita, servisní náklady, vendor lock-in atd.).

Jasně, proti této zakázce jako takové lze z pozice ekonoma těžko něco namítat: Národní obrana je učebnicovým příkladem veřejného statku, armáda investici do BVP nutně potřebuje a podmínka zakázky nařizuje minimálně 40 % hodnoty zakázky dodat skrze české výrobce, což pomůže české ekonomice, hlavně v regionech s nižším ekonomickým výkonem. Navíc Armáda České republiky patří ke spolehlivým organizacím, když nad rámec svých povinností naplno pomáhá eliminovat negativní dopady při každé živelné katastrofě, o současné pandemii nemluvě, a dělá naší zemi v zahraničí skvělou reklamu – s tímto subjektivním názorem nemusíte souhlasit, ale pokud vezmete v úvahu objektivní fakta, argumentovat proti se vám bude dost obtížně.

Proto nelze než doufat, že v tomto konkrétním případě interakce mezi veřejným sektorem a soukromým sektorem budou principy transparentnosti výběrového řízení zachovány. To nejhorší, co by se mohlo armádě stát, je jistě zrušení zakázky nebo její odsunutí na neurčito. Ale hned druhá nejhorší věc představuje netransparentní výběrové řízení, v němž nepůjde o otevřený výběr řešení od nejlepšího dodavatele, ale o politikaření… A politikaření, jak bohužel v České republice až moc dobře známe, rozhodně na nižší cenu a vyšší kvalitu soutěženého produktu příliš důrazu neklade.

Autor je ekonom, působí jako ředitel výzkumu v Centru ekonomických a tržních analýz (CETA).

Aleš Rod




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější