nahoru

Postavili jsme dům bez střechy a divíme se, že do něj prší. Vypnutí ekonomiky se dalo vyhnout

Oliver Adámek 26. října 2020 • 11:20
Postavili jsme dům bez střechy a divíme se, že do něj prší. Vypnutí ekonomiky se dalo vyhnout
foto: Mária Rušinová

Druhá covidová vlna se prohání světem, Českem ale aktuálně nejintenzivněji. Doufání v zázrak v podobě přečkání druhé vlny bez přípravy a racionálních opatření se nevyplatilo. Z příkladů jiných zemí je ale jasné, že dostatečné testování a nějaké neinvazivní přizpůsobení běžného života byla nejlepší prevence vypínání ekonomiky.

Příklady New Yorku nebo italského Bergama (kde meziročně vzrostla celková úmrtnost o 890 %) celému světu ukázaly, že covid-19 většina lidí sice zvládne bez problému, zároveň ale tato infekce dokáže bez problému přeplnit nemocnice i v takzvaně rozvinutých zemích.

Karanténa přináší ekonomickou katastrofu, stejně jako ignorování epidemie. Protože ve chvíli, kdy zdravotnictví nestíhá a lidi nevědí, jestli se o ně bude mít kdo postarat s obyčejným „slepákem“ nebo zda jim bude mít kdo zasádrovat zlomenou ruku, utlumí běžný život spontánně i bez celostátního lockdownu. To se stalo ve Švédsku, které i přes volnější přístup k epidemii zažilo větší hospodářský propad než okolní státy a nakonec proto k omezením přistoupilo.

Jak roušky a testy chrání ekonomiku

Není náhoda, že ekonomický rozvoj země se většinou pojí s kvalitním zdravotnictvím – aby lidé mohli dlouho vydělávat peníze, musí taky dlouho ve zdraví žít. Selhání zdravotnictví v důsledku znamená selhání ekonomiky. Obojímu se dá systematickým řešením předejít. Klasický příklad je Německo, kde široce dostupné testování a taky přiměřená a stabilní opatření (roušky uvnitř, omezení akcí) vedla k zatím bezproblémovému zvládnutí druhé vlny. U západních sousedů je díky tomu ekonomika v plném provozu.

K obstojnému zvládání epidemie a vyhnutí se lockdownu ale stačí ještě méně. V Maďarsku se po celou dobu epidemie testuje výrazně méně než v Česku, o chytré karanténě nemůže být řeč. Maďarské zdravotnictví je dost zanedbané, potýká se třeba s nedostatkem tomografů, ale taky personálu – tisíce maďarských doktorů totiž kvůli platům ordinují radši v Německu a Rakousku.

I se slabým testováním a nikterak skvělým zdravotnictvím má Maďarsko aktuálně o polovinu méně hospitalizovaných a denní smrtnost s covidem kolem 30 lidí (v Česku už přes 100). Jediný rozdíl oproti Česku je ten, že v Maďarsku i přes léto zůstaly roušky ve vnitřních prostorách a omezení vnitřních akcí, uzavření hranic patrně žádný velký rozdíl nedělá, do Česka už taky téměř nikdo necestuje. Školy v Maďarsku fungují, restaurace, bary a sport taky. Lépe je na tom i Polsko a Rakousko s podobným postupem.

Může pro fakt, že přiměřená a neinvazivní opatření skutečně mají význam, existovat lepší potvrzení než reálné příklady ze zemí kolem nás? Bez nadsázky řečeno jsou roušky a testy prostě nejlepší ochrana ekonomiky, blahobytu a pracovních míst. Kromě vědeckých studií, doporučení WHO i největších vědeckých institucí už jejich účinnost potvrzuje i jednoduchá a hmatatelná praxe.

Přestože bylo zřejmé, že se nákaza v plné síle vrátí a dalo se na ni připravit, nestalo se tak. Vláda podle některých komentátorů děsila občany příchodem druhé vlny. Přitom problém byl opačný – politici neměli odvahu lidem říct, že bez menšího omezení běžného života se krizi nevyhneme, což potvrzovaly zkušenosti ze světa i všechny relevantní předpovědi.

Zkusme si to předvést na jiném příkladu. Česko už dlouho řeší neudržitelnost důchodového systému. Racionální a faktické předpovědi říkají, že pokud se nic nezmění, za pár dekád na důchody nebudou peníze. Je to zbytečné strašení? Mají snad média povinnost zvát vedle ekonomů třeba náhodně vybrané psychology, aby lidem vysvětlili, že není třeba se kolapsem penzí stresovat a reformy stejně nefungují? O to absurdnější je, že v pandemii nejde o abstraktní výhledy na dvacet let, ale jen na pár měsíců dopředu, navíc podepřené příklady ze světa.

Pět minut Maďar, pět minut Šmucler

V nedávné době se nicméně na roveň skutečných odborníků stavěli lékaři ze všech možných oborů nebo osobnosti úplně mimo medicínu. Vychází to z přesvědčení, že vyvážené informování má podobu 50 na 50. Říká se tomu také „pět minut židi, pět minut Hitler“ – snaha dávat za každou cenu prostor dvěma stranám i ve věcech, kde panuje široká vědecká shoda.

Vrcholem tohoto přístupu byl rozhlasový duel astrofyzika Jiřího Grygara s člověkem, který tvrdí, že Země je placatá. To je extrémní příklad, nicméně třeba dvojrozhovor epidemiologa se zubařem stojí na stejném myšlenkovém základu – úzkostlivé potřebě prezentovat za každou cenu názory ze dvou stran bez ohledu na jejich argumentační kvalitu.

Do televizních a rozhlasových pořadů je na téma epidemie pořád zván třeba stomatolog Roman Šmucler (ve svém oboru samozřejmě kapacita), přestože si mnohdy protiřečí. Například když volá po švédském postupu a zároveň rušení opatření nebo argumentuje „studiemi z harvardské univerzity“, jejíž vědci přitom v oficiálních prohlášeních tvrdí přesný opak než Šmucler. Podobně vyzdvihuje WHO, která je s ním taky v rozporu. Média jsou ale zkrátka posedlá tímto pojetím vyváženosti.

Dům bez střechy

Řízení země je samozřejmě v rukou vlády a ta měla přijmout adekvátní opatření včas. Pandemie ale vyžaduje nějakou míru spoluúčasti všech, kterou chaotické vedení holt nezíská.

Epidemie v Česku tak připomíná dům bez střechy. Vláda v létě s podporou části médií a lékařů řekla, že střechu už nepotřebujeme, protože přes léto moc neprší a kdyžtak ji postavíme, až přijde slejvák. Požadovat od každého obyvatele domu, aby trochu pomohl se stavbou, by bylo omezování svobody. A kdo strašil zatékáním byl alarmista a panikář. Teď můžeme jen závidět sousedům se střechou.

Vypadá to, že Česko z covidového chaosu vysvobodí až příchod vakcíny, která je teď v poslední fázi testování. Druhému zastavení ekonomiky se ale dalo předejít a bylo by to pro všechny daleko levnější. Tak třeba při příští epidemii.





Diskuse ke článku