nahoru

Chvilkař č. 1 splnil svoji historickou roli. Ukázal limity nepolitické politiky a ulevil opozici

Petr Pešek 29. září 2020 • 18:00
Chvilkař č. 1 splnil svoji historickou roli. Ukázal limity nepolitické politiky a ulevil opozici
foto: ČTK

Oznámení Mikuláše Mináře, že končí v čele Milionu chvilek pro demokracii, vyvolalo více rozruchu, lítosti, ale i zášti, než by si zasloužilo. A nejde jen o něj. Hnutí samotné už dlouhou dobu směřovalo do zapomnění. Minářův ústup – či spíše přestup – je jen logickým vyústěním. Ať už skutečně skončí v nějaké politické formaci s někdejším lidovcem a současným lídrem iniciativy Praha sobě anebo nakonec někde jinde. Nebo pouze v propadlišti dějin…

Hnutí „Chvilkařů“ bylo Minářem personifikováno, a to po zásluze. On byl jeho tváří. Z velké míry se právě jemu podařilo vybudit odpor vůči nestandardním krokům babišovsko-zemanovské garnitury a dostat do ulic (respektive na Letenskou pláň) nejvíc lidí od listopadu 1989. Ať už si o tom všem myslíme cokoliv.

Každopádně se na tom ukázaly limity protestů. Této soudobé interpretace „nepolitické politiky“ (nepřesně připisované hlavně Václavu Havlovi) či aktivizace „občanské společnosti“ (zde už Václavu Havlovi připisované přesněji).

Hlavně se tu ale ukázala nereálnost spojování opozice. Sice jen té označované za demokratickou, ale pořád příliš široce pojaté. Antibabišismus nebo v sofistikovanější formě nebabišismus prostě nestačí. A nedokáže zastřít rozdíly mezi stranami, které se chvíli hnutím politického osudu ocitly na stejné opoziční lodi.

Je tedy vlastně dobře, že Mikuláš Minář z tohoto hezkého, ale iluzorního sna sebe i ostatní zúčastněné probudil. Tak jako vznik „Chvilek“ nevedl navzdory zjevné masovosti protestních akcí k odstranění premiéra Babiše či snad dokonce prezidenta Zemana, pravděpodobný zánik této iniciativy ale ani jednomu z nich nutně nemusí udělat lépe, jakkoliv to v tuhle chvíli může vypadat. Anebo viděno ještě dál, prospět to může ve finále spíše opozici.

Mezi odpůrci současné garnitury jsou přirozené rozdíly, jejichž umělé zastírání nemá smysl, snad možná jen pro exponenty současné moci. Je pro ně lepší nepřátele označovat za jednu politickou sílu než za několik konkurenčních sil. Navíc nejednotnost, respektive různorodost opozice není na škodu. Pokud by k nějakému glajchšaltování názorů došlo, tak by to bylo jen vítězství Babiše a spol.

Proti současnému premiérovi totiž není jeden soupeř, ale hned několik. Vládě nekonkuruje jen jedna síla, ale sil více. Od konzervativců přes liberály po anarchoproletariát. „Chvilkaři“ je na chvilku dostali pod jednu střechu – byť na otevřené pláni – což je jistě úctyhodné, byť pro mnohé zúčastněné asi taky dost útrpné.

Ale jak to přetavit v nějakou politickou sílu? A hlavně proč? Mikuláš Minář to alespoň zkouší, dost možná trochu nešťastně. Každopádně je to svým způsobem odvážný krok.

Na umlčení koronavirových protestů se nepochybně podepsaly i koronavirové restrikce, byť do prázdna by začaly jít i bez toho. Mnozí opoziční předáci ale každopádně musejí být rádi. Jednak první z Chvilkařů „přiznal barvu“. A hlavně už na protesty nemusejí chodit jen kvůli tomu, aby je někdo nenařkl, že tam nebyli…

Petr Pešek




Diskuse ke článku