Na východ, nebo na západ? Evropa se nachází v bodu zlomu svého směřování
Čtěte Reflex v Googlu přednostně
Nastavte si Reflex jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Pod vlivem návštěvy amerického ministra zahraničí Mikea Pompea ve střední Evropě si můžeme události poslední doby vyložit jako počátek zásadního zlomu v evropské geopolitické situaci posledních 30 let od přelomového roku 1989. Evropská unie se pod stále výraznějším vedením Německa a Francie stává spíše spojencem Ruska než USA. Podíváme-li se na ekonomické aktivity německých firem v Rusku, člověk má dojem, že snad ani žádné sankce na Rusko kvůli Ukrajině uvaleny nebyly. Německo se dobrovolně stává závislé na přísunu levných nerostných surovin z Ruska a začíná se stále více vymezovat vůči USA.
Naopak vláda USA dává stále více najevo, že jsou pro ni stále důležitějšími strategickými partnery Poláci a pobaltské země více než některé země tradiční západní Evropy (primárně právě Německo, odkud USA plánují stáhnout značnou část svých vojáků). Osobně si myslím, že mnozí němečtí politici svůj odpor k odchodu americké armády spíše jen hrají, ale ve skutečnosti jej spíše tiše nadšeně vítají. Sen mnoha politiků v Německu je totiž asi zbavit se americké přítomnosti na německém území a začít realizovat vedoucí úlohu Německa v rámci postupně budovaného superstátu jménem Evropská unie (EU), který má oficiálně sídlo v Bruselu, ale ve skutečnosti jej řídí politici z Berlína s tichou podporou politiků z Paříže, kteří jsou pro německé politiky možná spíše takovým nutným zlem, aby to nevypadalo moc okatě, že je EU řízená Němci.
A tak zatímco do střední Evropy zavítal za velké pozornosti českých medií americký ministr zahraničí Pompeo, který otevřeně hovoří o hrozbě ekonomické závislosti Evropy na Rusku, tak v Moskvě se zhruba ve stejnou dobu schází ruský ministr zahraničí Lavrov s německým ministrem zahraničí Heikem Maasem, který na veřejné tiskové konferenci odsuzuje USA za snahu blokovat německo-ruský projekt plynovodu Nord Stream 2. „Zdroj energií je naše suverénní rozhodnutí, žádná země nemá právo diktovat s užitím hrozeb evropskou energetickou politiku,“ řekl v Moskvě německý ministr Maas v reakci na sankce vlády USA vůči snaze Německa dokončit s Ruskem projekt plynovodu. Informuje o tom polský politologický web Wpolityce.pl.
Naopak radikálně odlišný postoj k německo-ruskému projektu plynovodu má Polsko. Polský premiér Mateusz Morawiecki o celém projektu otevřeně hovoří jako o zbrani dané Putinovi proti Evropě a vytvořené za evropské peníze. Zároveň polský premiér v online diskuzi organizované americkou thinktank Atlantickou radou řekl: „Všichni vidíme, že jsme na pokraji nové éry a musíme posílit vzájemné vztahy.“
Polsko začíná stále otevřeněji realizovat politiku, která by se jednoho dne mohla přetvořit ve vznik obdoby dnešní EU, ale bez úřednického socialistického typu řízení a možná i bez západní Evropy. Například v českých mediích se skoro vůbec nevěnovala pozornost tzv. Lublinské deklaraci z konce července, kdy ministři zahraničí Polska, Litvy a Ukrajiny, Jacek Czaputowicz, Linas Linkevičius a Dmytro Kuleb deklarovali založení tzv. Lublinského trianglu, což má být prostor Polska, Ukrajiny a Litvy, v němž by postupně tyto země odbourávaly ekonomické překážky a posilovaly vzájemné vztahy a spolupráci nejen na vojenské úrovni.
„Aliance našich tří zemí nemá pouze historické kořeny. Naše interakce má rozměr parlamentního shromáždění Polsko-Litva-Ukrajina, stejně jako společnou vojenskou jednotku, ukrajinsko-polsko-litevskou brigádu. Lublinský trojúhelník je založen na této historické, parlamentní a bezpečnostní základně,“ řekl Dmytro Kuleba. Všechny tři země také vidí svou bezpečnost v pevné vazbě na USA. Zhruba tak nějak podobně vznikalo Evropské hospodářské společenství – předchůdce dnešní EU.
Otázkou je, kde v tomto vývoji bude stát Česká republika. Osobně si myslím, že velká závislost české ekonomiky na Německu povede české politiky ke snaze udržet se v určité formě svazku s Německem. Česká republika se tak (opět) stane nejspíše předmětem nějaké dohody mezi vládci v Moskvě a Berlíně, kteří si nejspíše dříve či později opět budou chtít rozdělit své sféry vlivu. Možná právě toho se Poláci tak moc obávají, a proto se snaží být co nejvíce ve spojenectví s USA.
