Ondřej Slačálek proti Institutu Václava Klause: Více svobody dnes znamená vyšší daně | Reflex.cz
nahoru

Ondřej Slačálek proti Institutu Václava Klause: Více svobody dnes znamená vyšší daně

Ondřej Slačálek20. května 2020 • 13:30
Ilustrační kresba
Ilustrační kresba
• foto: 
11bodu.cz

Výzva „Bez solidarity není imunity“, s níž před několika dny vystoupilo několik set odborářů, aktivistů a levicových intelektuálů, vyvolala ohlas i od opravdových potrefených hus: ozval se Institut Václava Klause a prohlásil výzvu k solidaritě za… Můžete hádat třikrát, ale při neinvenčnosti české pravice to patrně uhodnete hned napoprvé; pochopitelně za „hrozbu návratu komunismu do naší země“ či rovnou „Špidlův komunistický manifest“ (bývalý premiér a eurokomisař je jedním z více než sedmi set signatářů společně například s Petrem Uhlem, Milenou Bartlovou, Dagmar Žitníkovou, Janem Tesařem či Kateřinou Smejkalovou).

Z Marxova plnohodnotného „strašidla komunismu“ se sice častým používáním českou pravicí stal v posledních třiceti letech spíš jen takový opotřebovaný bubák, který už moc nestraší. Jeho neustálé používání vůči jakémukoli levicovému návrhu má ale pro pravici značnou výhodu; není třeba dávat si práci s ničím novým. Jen tedy být Petrem Kellnerem, asi bych zvažoval, zda se vyplatí investice do „think tanku“, který nic nového nevymýšlí.

Dokument institutu má roztomilou strukturu: nejprve varuje, že prohlášení „Bez solidarity není imunity“ znamená cestu ke komunistickému převratu, pak prochází jeho jednotlivé požadavky a žádné doklady pro svá obvinění nenachází. Polemika proto ústí ve festival poněkud stereotypních tvrzení. U požadavků na solidárnější sociální systém anebo výdajů na zdravotnictví, školství a kulturu aspoň na evropském průměru (opravdový návrat komunismu!) nadzdvihují autoři z Institutu VK obočí, podtrhávají si nesouhlasně vlnovkami a ptají se signatářů výzvy, kde na to vezmou peníze. Tam, kde prohlášení navrhuje rozsáhlou daňovou reformu, autoři kupodivu nenajdou odpověď na svou otázku. Spíš se pro ně stane příležitostí k plačkám nad tím, že by spravedlivější daňový systém omezil lidskou svobodu. Pokládám to za hluboké, ale opravdu hluboké nedorozumění a rád bych se je pokusil vyjasnit.

Filozof Isaiah Berlin odlišil negativní svobodu (svobodu „od“, např. od donucení) a pozitivní svobodu (svobodu „k“, např. k důstojné mzdě, k zajištění v nemoci či ve stáří). První svobodu máme jako jednotlivci, když bez vnějších omezení jednáme, „hledáme štěstí“ a sledujeme svůj soukromý zájem. Tu druhou svobodu máme jako občané, když se podílíme na rozhodnutí o společném dobru. Tváří v tvář represivním režimům na Východě a určitému paternalismu klasické podoby sociálního státu na Západě dávalo smysl zdůrazňovat negativní svobodu (to dělal i sám Berlín).

Jenže dnes máme přesně opačný problém. Svoboda „od“ státních zásahů se prosazovala tak moc, až nám chybí spíše možnost účinně rozhodovat (spolu s dalšími) o okolnostech našich životů. Svoboda malého procenta jedinců „od“ státního donucení vytvořila pro ostatní svět, ve kterém nemají šanci proti koncentrované ekonomické a politické moci, vzala nám svobodu „k“. Autoři z Institutu Václava Klause se udržují v dobře zaplacené slepotě, pokud se ptají na adresu autorů prohlášení „Bez solidarity není imunity“: „Kde vzali slovo oligarchové? Na Ukrajině?“ V zemi, kde jeden oligarcha působí jako premiér, zatímco druhý sponzoruje současnému prezidentovi cestování z Číny a bývalému rovnou institut, je taková míra slabozrakosti poněkud nevěrohodná.

Daně jsou náš podíl na funkčních veřejných službách, kupujeme si za ně onu pozitivní svobodu, „svobodu k“ něčemu. Vyšší daně dnes znamenají zvětšení přesně té svobody, jíž je dnes nedostatek: takové svobody, která není individuální libovůlí a nemáme ji jako jedinci sledující své vlastní štěstí. Máme ji jako občané, členové společenství, kteří v demokratické rozpravě rozhodují o tom, kam budou tyto daně směřovat. Jako jednotlivci, a to i velmi bohatí jednotlivci, nemáme svobodu zaručit v naší společnosti funkční zdravotnictví, dobrý důchodový systém či podporu pro lidi v nouzi – to všechno bychom si přitom v naprosté většině svobodně vybrali, pokud bychom měli možnost volit. Jako členové společenství, kteří tuto starost sdílejí, tuto svobodu máme. Je to důležitá svoboda, jak se o tom můžeme přesvědčit v zemích, kde není dobře rozvinuta, a to včetně velmi bohatých a velmi „negativně svobodných“ Spojených států amerických.

Lze si jistě představit, že se najde bohatý a laskavý miliardář, který se bude chtít o veřejné služby postarat z dobroty srdce, aniž by z toho čerpal výhody. Jenže i kdyby na to měl prostředky, znevýhodnilo by jej to v konkurenci s ostatními – trh totiž není prostorem svobody, ale vcelku drsných podob nátlaku a donucení. A představme si nemožné: i kdyby onen pomyslný miliardář svou velkorysost v konkurenčním boji nějak ustál, proměnil by své okolí v ponížené příjemce své dobroty, osobně závislé na jeho blahovůli. I proto musí veřejné služby zajišťovat neosobní struktura. Je důležité, aby k tomu měla dost zdrojů. Jejím prostřednictvím nejen realizujeme svou pozitivní svobodu, ale také vytváříme předpoklady pro nerušené užívání svobody negativní: jak si svou svobodu od vnějšího donucování může užít někdo bez dobrého přístupu ke zdravotní péči, vzdělání a dalším produktům toho, co lidé mohou vytvářet či dostávat k druhým z definice pouze společně?

Je samozřejmě důležité, aby zdanění bylo spravedlivé a rozumné. V českém prostředí už dlouho zaznívá (v poslední době třeba od sociologa Daniela Prokopa nebo ekonomky Danuše Nerudové), že neúměrně je zdaněna práce oproti daním z majetku a ze zisku. Umíme zdanit jednotlivce, ale mnohem hůře firmy, zejména ty velké. Výzva „Bez solidarity není imunity“ vyzývá k nápravě, stejně jako k vyšší daňové progresi. Obojí označuje za spravedlivé zdanění, zatímco Institut Václava Klause varuje před nespravedlností: tou má být další zdanění majetku, který někdo už zaplatil většinou už nejméně jednou zdaněnými penězi.

Rozpor má kořen v tom, že majetek je často výsledkem pozičních výhod a zároveň poziční výhody reprodukuje. Pro příklad nemusíme chodit daleko: generace, která byla v aktivním věku během devadesátých a nultých let, měla řádově jiné příležitosti ke „sledování štěstí“ a „zápasu o úspěch“, než ty, které přišly později. Ti nejúspěšnější za to z vděčnosti dodnes platí Klausovi jeho institut. Stát přitom neposkytuje bohatým stejné služby jako ostatním: jejich nepoměrně větší majetky chrání (i v té nejomezenější teorii státu jako pouhého „nočního hlídače“), udržováním společnosti v chodu umožňuje jejich podnikání a leckdy také hájí jejich zájmy na mezinárodním kolbišti (až tak smutně, že si někteří čeští oligarchové udělali z českých prezidentů a premiérů své obchodní cestující). Je zcela spravedlivé, aby si za tyto nadstandardní služby také připlatili.

Autor je politolog a novinář, patří k signatářům výzvy Bez solidarity není imunity


„Ani dnešní komunisté by to tak jasně neřekli, jak to vyjádřila ,Špidlova parta‘,“ říká exprezident Václav Klaus o zveřejněném prohlášení levicových osobností v rozhovoru, který již zítra najdete v novém Reflexu >>>

Reflex 21/2020

Ondřej Slačálek




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější