Karel Steigerwald: Svobodu neohrožuje koronavirus, ta mrňavá čínská mrcha, ale někdo jiný | Reflex.cz
nahoru

Karel Steigerwald: Svobodu neohrožuje koronavirus, ta mrňavá čínská mrcha, ale někdo jiný

Karel Steigerwald24. března 2020 • 20:30
Koronavirová karanténa očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
Koronavirová karanténa očima naší fotografky Nguyen Phuong Thao
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Režisérka Lucie Bělohradská píše, že končí se zprávami: „Kdyby byly nové instrukce, nahlaš! Jedu do lesa do Roztok. Aby v tom bytě člověku nejeblo. Zažili jsme komunisty, pražský jaro, okupaci, normalizaci, demonstrace, sametku, euforii ze svobody, nový způsob života i myšlení a teď tuhle hrůzu. Na jeden život docela slušnej náklad.“

Tak shrnula režisérka celý život generace, která se rodila po německé okupaci až do konce Stalinovy hrůzovlády a teď sama pomalu taky končí. Stěžovat si nemůže, neprožila pohromy, které provázely všechny generace. Války, hladomory a mory. Je to šťastná generace, což každého překvapí, málokdo tak svůj život prožíval. Štěstí je pocit, který je, až když už není. Jaképak štěstí byl proti moru a hladomoru Stalin? A vida, byl.

Teď nás zastihla pohroma nikoliv z lidské dílny.  Jak dopadneme, nikdo neví. Celé to zavání příběhy ze sci-fi románů. V nich je lidstvo napadeno něčím z vesmíru, ale před zánikem je zachrání polonahá hrdinka. Jestli takhle optimisticky dopadne naše pandémie, nikdo ještě neví, i když k optimismu se kloní většina. Je ponižující, aby lidskou civilizaci zahubilo něco tak bezvýznamného, jako je pitomý virus. To si ty oslňující úspěchy lidstva nezaslouží. Někteří lidé ty úspěchy naopak považují za důvod, proč nás ta nicotnost vyhubí, nebo alespoň vyzve k nápravě věci lidských. Tak uvidíme.  Za rok může být po všem v tom smyslu, že už nebude pandémie, nebo nebudeme my. Naše racionální víra, protimluv moderní doby, ukazuje, že koronavirus prohraje.

Na většinu krizí myslíme s hanbou. Selhání politiků v roce 1948. Běh národa do komunistické náruče. V něm selhali ti, kdo běželi i ti, kdo neběželi. I ta náruč. Rakušani a Finové v podobné situaci v ruské náruči neskončili.

Z ideálů zůstalo jen selhávání

Štěstím omámené tváře roku 1968, věřící, že komunismus bude mít lidskou tvář. Sebeklam, že svět náš projekt stalinismu s lidskou tváří obdivuje. Selhání, že o tom Sovětský svaz poučíme. Nepochopení, že takový komunismus není k mání. Zoufalství a překvapení z ruské invaze, jako by nebyla logická a očekávatelná, což píšu dnes. Nevím, jestli bych to napsal tehdy. A selhání obdivovaných předáků. Ohnuté hřbety Dubčekovy skupiny po návratu z Moskvy. Velké průběžné selhání – víra v komunistickou naději a v komunistické polepšení. Náš komunismus v praxi - nejstupidnější realita. Snad jen Masaryk přežil ta věčná selhávání, vždy probíhající za jásajícího potlesku menšiny na ulici a v zoufalém mlčení většiny doma. Vše ostatní, viděno dneškem, selhalo. Lidi, politici, i ten Beneš.

Osvěžující euforie ze svobody roku 1989, která spadla z nebe, přilákána křikem malé hrstky rebelů. Ale i tato svěžest je relativní, třicet let se krok za krokem suneme zpět od ideálu svobody, znovu přesvědčovaní, že demokracie selhala, že nás čeká něco lepšího, modernějšího. Z ideálů a hodnot svobody zůstalo k dispozici jen to selhávání všeho, jímž je republika pokaňhaná.

Když přijde něco tak divného a mystického, jako je virus, může z toho být krize a poslední úder svobodě. V krizích se rodí převraty silných mužů, zachránců a vůdců směřujících k novému ráji. Zatím se demokracie drží, škody na ní jsou latentní. Zlověstně působí jen mediální všudypřítomnost premiéra, jako by on byl zachránce, dobroděj a dárce, v každé naději za kvedlačku…

Píše Bělohradská, že jsme prožili docela slušnej náklad. Ano, ale všechny porážky snad prožít nemusíme. Vítězství nad pandemií vězí nejen v tom, že přežijí lidi, ale že se ubrání i jejich demokracie. Tu ovšem neohrožuje ta mrňavá čínská mrcha.





Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější