Včera v noci jsem se přes Amsterdam na poslední chvíli vrátil z Indie, po pěti týdnech cestování. První měsíc byl zcela v klidu, ovšem co se začalo dít ten poslední, je poněkud hysterické. A nejen v Indii, také v jižní Americe se vzmáhá panika a bílý cestovatel to má nahnuté.
Je to zvláštní doba. Doposud cestovatelé v Indii cítili jistou shovívavost a protekci, jak vím ze svých předchozích sedmi návštěv té krásné země. Všechno je ale už asi týden jinak.
„Korona! Korona!“
Dokonce si v Indii můžete užít zcela nové věci – a to osobního prostoru, který je pro Indy něco zcela nepřirozeného. Občané země proslulé radostí z mačkanic a tlačenic od bílého muže najednou zděšeně odskakují, chápou se roušek, šátků, kapesníků prostě čehokoli, aby si zakryli ústa. A k tomu zděšeně pošeptávají: „Korona! Korona!“
Po pár případech a vstřebání šoku zkusíte vysvětlit prvnímu náhodnému zděšenému, že jste tu už přes měsíc, že jste přiletěl nějakou dobu předtím, než epidemie propukla. Kývají, což v Indii může znamenat cokoli. Ale to není zdaleka všechno. Zděšení z turistů – i přes to, že Indie už cca čtrnáct dní neuděluje víza cizincům – eskaluje do situace, kdy se před bílými zavírají celé státy (alespoň Kerala už opatření ohlásila), zavírají se turismem vyhlášená města (Hampi). Jiná alespoň nechají na místě zápaďana, který je zde ubytovaný již déle jak čtrnáct dní. Jinde vás ubytují na jeden den a musíte dál. Na letišti jsme potkali tímto opatřením štvaného Brita, který odlétal do Thajska, o měsíc dříve, než chtěl, aby se schoval na nějakém odlehlém ostrově.
Stoh slámy jménem Indie
Trochu mrzuté je, že země třetího světa vnímají celou záležitost jako „italský virus“. Je trochu zvláštní, že jde o bělochy a zejména pak Evropu. Pokud máte rádi konspirace, tak vás určitě napadne, že tahle propaganda stojí Čínu dost peněz, ale evidentně je účinná.
Indie hlásí zhruba stejný počet případů jako Česká republika, má ovšem téměř 1,3 miliardy obyvatel. Jaká jsou ale reálná čísla, nevíme ani u nás, natož v Indii. Strach je oprávněný, vzhledem k tamní hygieně připomíná teď Indie stoh slámy štědře politý benzínem. A zápalka jménem korona už hoří.
Ještě před čtrnácti dny jsme s přítelkyní uvažovali, zda by nebylo lepší odjet někam do hor, pryč od civilizace, kde bychom to celé pár měsíců přečkali. Pak jsme ovšem dostali zprávu, že cestovní pojištění v případě pandemie zaniká. Ne u všech pojišťoven, ale problém by byl. V tu chvíli bylo jasné, že návrat musí proběhnout dle plánu, tedy 19. 3.
Kdo neodletí do neděle, má smůlu
Byli jsme na tom dobře, protože letadla mají létat do neděle bez omezení. Co bude potom, nikdo neví, něco snad létat bude. Spousta lidí byla nucena rychle přesunout let na dřívější datum, nás se to naštěstí netýkalo, ale zda se dostaneme domů, to jsme s určitostí nevěděli.
Letěli jsme s KLM a měli v tom štěstí, protože tamní přístup k viru je střízlivý, Holanďané ještě létají do Prahy. Ovšem let Amsterodam – Praha měl zprostředkovat partner ze Sky Teamu. Naše milé ČSA. A tak to byli Češi, kdo hodili do hladkého návratu příslovečné vidle. Na naše písemné dotazy, jak se bude řešit situace, nikdo neodpovídal. Ovšem let z Bengalúru do Amsterodamu s jistotou odletí.
Jak nejlépe domů?
Nic moc nám neřekli ani na indickém letišti, letíme do Amstru, pak se prý ukáže. Naštěstí se na vytištěné letence jasně píše, že let je označen KL, nikoli OK. Protože kdyby byl OK, tak to rozhodně OK není. Ve ztichlé letištní hale svítily tabule s desítkami zrušených letů a 90 % našeho letadla byla osazena západními turisty.
V Amsterodamu jsme museli přežít více než hodinovou frontu, která by trvala mnohem kratší dobu nebýt člověka, jenž požadoval okamžitý odlet domů. Velmi bojovně odmítal jediné možné řešení, že bude doma za 26 hodin. Celá bobtnající fronta se modlila, aby už dal pokoj, sebral letenku a šel. Jeho založené ruce a zlostný výraz mi budou ještě dlouho symbolizovat jeden aspekt této krize.
Plné letadlo není plné
Když jsem přišel na řadu, bylo v dalším letu jediné místo – okamžitě jsem na něj nechal napsat přítelkyni. Ovšem během stání u přepážky – tedy dva metry od ní a volání přes roušku – se objevila další dvě, takže i tohle vyšlo.
Shodou okolností se na letišti ve stejný den vyskytla i známá, která prchala z jižní Ameriky. Tam je to ještě horší, bílí jsou vnímáni stejně špatně a na týden mají zákaz vycházet z hotelů. Často bez ohledu na to, dostanou-li se k jídlu či ne. Kdo stihl ujet, je rád.
Dobrodruzi míří domů
Zajímavá byla i poslední část cesty – letadlo plné cestovatelů a dobrodruhů. Všichni spolu naprosto nečesky komunikovali a žertovali, sdělovali si zážitky a dávali doporučení na další destinace. Seriózní prostor letadla náhle připomínal kupé vracejících se trampů. To byl unikátní zážitek.
A pak už jen ztichlá Ruzyně, průjezd vyprázdněnou Prahou. Otázka, zda jsme, či nejsme v karanténě, když jsme byli jen v tranzitu a neletíme z rizikové země, kterou nemáme zodpovězenou doposud (i když karanténa se od běžného stavu současného českého bytí liší pouze tím, že bychom nesměli na procházku). A poslední otazník nad tím, kdy se nám zase podaří někam vycestovat a co tam pak najdeme.
