Zatímco většina ministrů působí s každým dalším dnem koronavirové krize unaveněji, Andrej Babiš je v opačném režimu – čím horší vize prezentuje a čím drakoničtější (a podle odborníků často zbytečná nebo příliš pozdě přijatá) omezení pro naše životy nařizuje, tím větší uspokojení z něj sálá. Jakoby byly strach a panika jeho drogou; je to jízda jeho života, endorfiny z něj stříkají na mrtvolné obličeje jeho kolegů.
Konečně může bez zábran vystupovat jako někdo, kdo všechny spasí, konečně má absolutně v hrsti naše životy, všichni mu slouží a co je hlavní – poslouchají ho a plní jeho slova bez reptání a váhání, visí na každém jeho slově, brzo se budou ti nejslabší a tedy nejsnáze manipulovatelní možná potají modlit k jeho fotce. Ano, mnozí z nás mu jeho spasitelské číslo skutečně baští a jeho ego bobtná až občas naráží na limity televizních kamer.
Kdyby koronavirus nebyl, musel by si ho Babiš vymyslet. Jeho předvolební kampaň si nemohla přát nic lepšího než globálně se tvářící hrozbu (i když reálně mnohem menší, než jsou ty, s nimiž léta běžně žijeme, umírá na ně mnohem víc lidí apod.), jež zbavila velkou část národa i těch zbytků kritického myšlení, co se dobrovolné lobotomizaci navzdory ještě v záhybech mozků udržely, a on jim teď může namluvit cokoliv. Ano – díky Andrejovi náš národ přežije (přežil by mnohem líp bez něj). Ano – on ví, co dělat a ostatní země se po něm opičí (kdo umí cizí jazyky a sleduje světová média, ví, že je ti naopak). Ano – bude líp (ale nejdřív se díky němu země propadne na samé ekonomické a hospodářské dno, ovšem on na tom vydělá a rozhodně nejen tím, že prodá všecko zboží, které jeho továrny a firmy vyrábějí).
Koronavirová hysterie je tou na poslední chvíli vyhozenou kapitolou z oné slavné Babišovy knihy O čem sním, když spím. Je přáním, které se nevyslovuje nahlas, a díky tomu se splnilo – podívejte se na ohníčky blaženosti v jeho očích, až bude zase končit některé ze svých televizních vystoupení, kde bude ohlašovat další vývoj současné krize.
