Před 75 lety Spojenci na západní frontě vyrazili do útoku a pronikli až k Rýnu | Reflex.cz
nahoru

Před 75 lety Spojenci na západní frontě vyrazili do útoku a pronikli až k Rýnu

Jaroslav Šajtar8. února 2020 • 11:15
Před 75 lety Spojenci na západní frontě vyrazili do útoku a pronikli až k Rýnu

Po překonání krize v Ardenách vydal vrchní velitel spojeneckých expedičních sil, pětihvězdičkový generál (a mimochodem potomek německých předků) Dwight David Eisenhower 1. února 1945 rozkaz 21. skupině armád, aby nejpozději 8. února zahájila operaci mající za cíl vyčistit území mezi řekami Másou a Rýnem od nepřítele.

„Ruský útok dosáhl velkých úspěchů,“ poznamenal Ike s narážkou na viselsko-oderskou strategickou útočnou operaci Rudé armády, „a nepřítel byl donucen začít stahovat svá vojska ze západní fronty. Proto prvořadým úkolem je proniknout co nejdříve k Rýnu severně od Düsseldorfu.“ Nejpozději 10. února měla přejít do útoku americká 9. armáda.

Příznivá situace

Eisenhowerův plán měl velkou naději na úspěch, neboť poměr sil a prostředků svědčil jasně ve prospěch Spojenců. Počátkem února 1945 stálo na západní frontě podle 10. svazku Dějin druhé světové války 4 859 000 spojeneckých vojáků proti 1 820 000 německých (poměr 2,7:1), 37 000 děl a minometů proti 30 000 (1,2:1), 11 300 tanků a samohybných (útočných) děl proti 2000 německých (5,7:1). Nejdrtivější převahu měli Spojenci v bojových letounech: 11 700 proti 1000 (11,7:1).

Sedmého února na poradě velitelů německých skupin armád „H“ a „B“ při hodnocení situace a příprav k odražení protivníkova útoku zazněla slova varující před nemožností rychlého přesunu záloh a nedostatkem pohonných hmot.

Uskupení spojeneckých vojsk na západní frontě k 1. únoru vzrostlo ve srovnání s počátkem roku o pět divizí, z nichž tři včetně dvou obrněných byly americké a dvě francouzské, takže nyní čítalo 81 divizí a 18 samostatných brigád. V pásmu útoku 21. skupiny armád britského polního maršála Bernarda Montgomeryho, tj. od Arnhemu po Düren (150 kilometrů), se bránila německá 1. parašutistická armáda generála Alfreda Schlemma ze skupiny armád „H“ a 15. armáda generála Gustava von Zangena ze skupiny armád „B“ polního maršála Waltera Modela o celkové síle 15 divizí (devět pěších, pět divizí lidových granátníků a jedna motorizovaná). V záloze skupiny armád „H“ generálplukovníka a držitele Rytířského kříže Železného kříže s dubovými ratolestmi Kurta Studenta, architekta německých výsadkových vojsk, se nalézala parašutistická divize a severovýchodně od Weselu tanková a motorizovaná divize ze zálohy skupiny armád „B“.

Generál Eisenhower uložil realizaci operace mající za cíl proniknout k Rýnu 21. skupině armád, již tvořily tři armády: 1. kanadská generálporučíka Henryho Crerara, 2. britská generála Milese Dempseyho a 9. americká generála Williama Simpsona. Celkem čítala 21. skupina armád 29 divizí, z toho devět obrněných, a 14 samostatných brigád, včetně osmi obrněných. Ze vzduchu ji podporovalo 3600 letounů.

Kanaďané, vpřed!

Od 1. do 7. února letouny britské 2. armády taktického letectva uskutečnily přes 3000 letů s cílem rušit německé přesuny po železnicích a silnicích, ničit mosty, dopravní uzly, přívozovou přepravu, zásobovací základny a jiné objekty západně i východně od Rýna. V noci na 8. února, kdy začala spojenecká ofenzíva, svrhlo 700 těžkých bombardérů britského velitelství bombardovacího letectva 2000 tun pum na velké uzly obrany: Kleve a Goch. V pět hodin ráno se rozezvučela kanonáda z 1050 děl na desetikilometrovém úseku fronty, trvající pět a půl hodiny. Po zahájení útoku zdolal XXX. sbor během prvního dne operace „Veritable“ nepřátelské zabezpečovací pásmo a pronikl k opevněním Siegfriedovy linie. Koncem pátého dne Spojenci dobyli město Kleve a postoupili na východ a jihovýchod do hloubky třiceti kilometrů, ale jelikož byl po předcházejících deštích na mnoha místech nížinatý terén zatopen, museli útok zastavit. Kanaďanům zkomplikovalo situaci také to, že americká 9. armáda nemohla přejít do útoku 10. února, jak stanovil plán operace „Grenade“.

Samá voda!

Německé velení, jež se o chystaném útoku dozvědělo, přikročilo k radikálnímu kroku, jak zastavit spojenecký postup. Dva dny po zahájení ofenzívy, 10. února, nařídilo otevřít plavební komory a rozbořit hráze na řece Ruhr, která se během několika hodin rozlila do šířky 360 až tisíc metrů, přičemž hladina vody dosáhla půldruhého metru, což přimělo spojenecké velení odložit začátek operace Simpsonovy 9. armády o dva týdny. Velení Wehrmachtu stáhlo z tohoto úseku divizi výsadkářů a spolu s 15. motorizovanou a 116. tankovou divizí ze zálohy skupiny armád „H“ ji přesunulo do pásma průlomu kanadské 1. armády. Tím však jeho možnosti končily.

U konce s dechem

Při hodnocení situace 20. února poznamenal velitel německých vojsk na západní frontě polní maršál Karl Rudolf Gerd von Rundstedt, že po předchozích těžkých bojích ztratily jednotlivé svazky, zejména ve skupině armád „B“, do značné míry fyzickou i morální bojeschopnost. Podle Válečného deníku vrchního velitelství Wehrmachtu odhadoval, že v pásmu 15. armády bojuje proti jednomu německému praporu celá nepřátelská divize a proti tisícovce spojeneckých tanků pouhých 115 německých!

Po příchodu doplňků se kanadská 1. armáda pokusila rozvinout útok jihozápadním směrem, avšak narazila na tvrdý odpor. Na Spojence se přesto usmálo štěstí, neboť ve třetí dekádě února klesl stav vody v Ruhru. Eisenhower hlásil 20. února náčelníku štábu americké armády generálu Georgi Catlettu Marshallovi: „Stav našich vojsk je skvělý a podle mého názoru, jestliže překročíme řeku, pak není pochyb, že operace skončí naprostým úspěchem.“

Spojenci překračují Ruhr

Před zahájením násilného přechodu Ruhru Spojenci provedli 23. února třičtvrtěhodinovou dělostřeleckou přípravu. Protivníkovu obranu mělo paralyzovat tisíc děl 9. armády, jakož i artilerie pravého křídla britské 2. armády a levého křídla americké 1. armády generála Courtneyho Hodgese. Útok 9. armády vydatně podpořilo letectvo. V půl čtvrté ráno zahájily útvary čtyř divizí prvního sledu XIII. a XIX. sboru násilný přechod Ruhru a již na konci prvního dne dobyly předmostí 16 kilometrů široké a dva až tři kilometry hluboké. Na předmostí se přepravilo 28 praporů pěchoty a Spojenci přes řeku vybudovali sedm pontonových mostů. Za tři dny zvětšili příslušníci 9. armády předmostí na 32 kilometrů šířky a 16 kilometrů hloubky, přičemž se zmocnili města Erkelenzu.

Druhá etapa

Šestadvacátého února zaútočila kanadská 1. armáda na Üdem. Postavení německých vojsk se rapidně zhoršovalo, takže posádky některých měst nekladly výraznější odpor a raději se vzdávaly. Svazky 9. armády pronikly 2. března k Rýnu a 3. obsadily Geldern, kde se spojily s kanadskou 1. armádou, útočící od severu. Němci utrpěli v pásmu útoku 21. skupiny armád těžké ztráty na lidech i materiálu a do 10. března ustoupili na pravý břeh posvátné německé řeky – Rýna.

Sice úspěch, ale pomalý postup

V období od 8. února do 10. března 21. skupina armád očistila od soupeře prostor mezi Rýnem a Másou a pronikla až na přístupy k Porúří. Kanadská 1. armáda, útočící v pásmu širokém 18 až 30 kilometrů, postoupila o 25 až 30 kilometrů a prolomila Siegfriedovu linii. Americká 9. armáda, útočící v pásmu širokém 48 až 50 kilometrů, postoupila od 23. února do 10. března o 45 až 60 kilometrů. Spojencům se však nepodařilo překročit Rýn z chodu a zmocnit se předmostí na jeho pravém břehu, a 21. skupina armád musela proto zahájit plánovitou přípravu násilného přechodu řeky. Podle druhého dílu Vítězství na západě od L. Ellise ztratila 1. kanadská a 9. americká armáda 22 800 vojáků, kdežto Němci 38 000 padlých a raněných a 51 000 zajatých. Poměr ztrát tedy vyzníval pro Spojence mnohem příznivěji než během bitvy v Ardenách, i když chybějí údaje o britské 2. armádě.

Je příznačné, že v pásmu 12. skupiny armád amerického generála Omara Bradleyho probíhal útok úspěšněji. Zvláště se vyznamenal III. sbor americké 1. armády, který za dva dny postoupil o 25 až 30 kilometrů a 5. března jeho svazky jižně od Bonnu dosáhly Rýna.

Micheal Clodfelter uvádí ve svém díle Válčení a ozbrojené konflikty, že bojů v Porýní se od 8. února do 24. března zúčastnilo celkem 71 spojeneckých a jen 26 německých divizí. Američané měli 6570 mrtvých v boji, Němci 60 000 padlých a raněných a čtvrt miliónu zajatých. Pokud bychom však bilancovali americké tažení v Porýní od 15. září 1944 do 21. března 1945, a ne jenom závěrečnou ofenzívu, dospěli bychom k mnohem drastičtějším číslům. Podle závěrečné zprávy Armádní bojové ztráty a nebojová úmrtí ve druhé světové válce, zahrnující období od 7. prosince 1941 do 31. prosince 1946, v nich činily bojové ztráty americké armády úhrnem 240 082 osob, z čehož 204 046 připadlo na bojové divize, 11 635 na armádní letectvo (USAAF) a 24 401 na ostatní jednotky. Do bojových ztrát zpráva zahrnuje 50 410 mrtvých (40 293 v bojových divizích, 4761 v letectvu a 5356 v ostatních jednotkách). Přímo v boji padlo 43 258 vojáků (34 370 v bojových divizích, 4581 v letectvu a 4307 v ostatních jednotkách). Zbytek připadá na raněné, postižené úrazy, zajaté, internované a nezvěstné.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější