Okupace českých zemí Wehrmachtem, probíhající ve dnech 14. až 16. března 1939 pod krycím názvem „Březnový vír“ („Märzwirbel“), se zúčastnilo šest sborů o celkové síle 22 divizí (350 000 vojáků proti 30 000 Čechoslováků). Jedním z nich byl IV. sbor generála Viktora von Schwedlera. Stálo by za námahu vypátrat osudy rozjařeného Herrenvolku sloužícího v tomto sboru, který Rudá armáda zničila – pro jistotu hned dvakrát. Odůvodněně lze předpokládat, že příliš mnoho těchto mládenců válku nepřežilo.
Přibližme si alespoň další kariéru velícího generála i historii sboru, s nímž spolu se XIV. sborem generála Gustava Antona von Wietersheima a XIII. generála Maximiliana von Weichse Schwedler prováděl okupaci Čech (další tři sbory obsazovaly Moravu).
Předvídal katastrofu
Důstojnický synek a generál pěchoty Viktor von Schwedler kromě IV. armádního sboru velel i IV. vojenskému okruhu s velitelstvím v Drážďanech. Po vypuknutí druhé světové války předal velení okruhu a se IV. sborem se účastnil vítězného polského a francouzského tažení. Devětadvacátého června 1940 byl jako jeden z celkem 4777 příslušníků německých pozemních vojsk vyznamenán Rytířským křížem Železného kříže. Od jedenačtyřicátého roku velel na východní frontě. Ve druhé polovině roku 1942 se jeho sbor stal součástí Paulusovy Šesté armády, útočící na Stalingrad.
V září téhož roku Schwedler, tušící pohromu, požádal říšského kancléře Adolfa Hitlera o povolení zastavit útok, což mu ovšem 18. října vyneslo odvolání z funkce a v sedmapadesáti letech přeřazení do takzvané Vůdcovy zálohy. Velení IV. sboru po něm převzal generál ženijních vojsk Erwin Jaenecke. Avšak již 1. března 1943, kdy se ukázalo, že měl pravdu, neboť Šestá armáda utrpěla ve stalingradském kotli drtivou porážku a Schwedlera povolali zpět do aktivní služby na post jemu důvěrně známý: znovu totiž velel IV. vojenskému okruhu a odpovídal za mobilizaci a přípravu doplňků v Sasku a severních Čechách.
Schwedler sice sympatizoval se Stauffenbergovými protihitlerovskými spiklenci z 20. července 1944, ale když operace „Valkýra“ zkrachovala, „zmužile“ vystoupil s jejich odsouzením. Jedenatřicátého ledna 1945 při postupu Rudé armády IV. okruh evakuoval. Zemřel 30. října 1954 v 69 letech ve Freiburgu.
Rozpuštěný a zformovaný
Čtvrtý armádní sbor se zrodil v říjnu 1934 na základě 4. divize Reichswehru v Drážďanech. Až do 4. února 1938 mu velel generál pěchoty Wilhelm List, jejž vystřídal Viktor von Schwedler. Po okupaci Čech a vzniku Protektorátu Čechy a Morava se velitelství IV. sboru přemístilo do Liberce. V srpnu 1939 byl zmobilizován. Od srpna 1941 se nazýval rovněž skupinou „Von Schwedler“ podle svého velitele. V únoru 1943 byl zničen ve stalingradské bitvě, o níž generál jezdectva a nositel Rytířského kříže Železného kříže Siegfried Westphal v knize Osudová rozhodnutí napsal: „Ještě nikdy v celých německých dějinách se nestalo, aby tak strašlivě zahynulo takové množství vojsk.“ Poprvé v německých dějinách se vzdal generál polní maršál – čerstvě povýšený Friedrich Ernst Paulus.
Rozkazem z 3. března 1943 byl IV. armádní sbor oficiálně rozpuštěn. Za okupaci Čech tedy dostal spravedlivý díl. Generální velitelství zvláštního určení „Mieth“, zformované v prosinci 1942 v sestavě operační skupiny „Hollidt“, se 20. června 1943 přeměnilo v nový IV. armádní sbor. Nicméně nad ním viselo nějaké prokletí, neboť v srpnu 1944 ho znovu zničila sovětská vojska, když operoval v sestavě skupiny armád „Jižní Ukrajina“.
Potřetí ho zformovali 10. října 1944 v sestavě skupiny armád „Jih“ ze zbytků štábu starého sboru, štábu velitele operační oblasti „Východní Maďarsko“, úderné divize „Rhodos“ a 17. motorizované brigády. To už se ale jmenoval IV. tankový sbor a 27. listopadu 1944 ho přejmenovali na tankový sbor „Feldherrnhalle“.
Übermenschovy patálie s češtinou
Obsazování Čech velel generál pěchoty Johannes Albrecht Blaskowitz, jenž se stal vrchním velitelem okupačních vojsk. Do paměti našeho národa se nesmazatelně vryl výnosem skvoucím se na vývěsních tabulích po celém státě. Zatímco německá okupace inak nezavdávala důvod k veselí, stojí za to seznámit se pro pobavení s touto perlou germánské bohemistiky:
„Rozkas pro Obyvatele! Na rozkas Votze a neivršiho Prezidenta německé Armady převzal sem v zemi česke nešnim dnem celou moc. Hlavni-Quartier Praha, 15. Března 1939 Vrchni Komandant Armadni-Odil 3, Blaskowitz, General Pjechoty“
Avšak jako velitel tento syn luteránského pastora projevoval větší schopnosti než coby bohemista a metály na něj jen pršely. Šestadvacátého srpna 1939 se stal velitelem nově vytvořené Osmé armády, s níž se zúčastnil bitvy na Bzuře během polského tažení, v níž zničila armády „Poznaň“ a „Pomořansko“, přičemž hlásila 90 000 zajatců. Sedmadvacátého září vedl rozhovory s Poláky o kapitulaci. Zároveň protestoval u vrchního velitele pozemních vojsk Walthera von Brauchitsche proti zvěrstvům páchaným trestnými oddíly. Třicátého září obdržel jako první Rytířský kříž. Než vznikl Generální gouvernement, zastával funkci velitele okupačních vojsk.
Z Polska do sladké Francie
Čtrnáctého května 1940 převzal velení právě zformované Deváté armády. Od 9. do 26. června velel Wehrmachtu v severní Francii, od 25. října 1940 do 1. května 1944 První armádě, ale fakticky mu podléhala všechna německá vojska v zemi galského kohouta. Současně od 4. února do 15. března 1942 velel skupině armád „D“ a od 19. května 1944 skupině armád „G“ v jižní Francii. Při spojenecké invazi na jeho vojska dopadl hlavní úder, nicméně přesto se s omezenými silami stáhl k Vogézám a Mosele.
Poté, co nezorganizoval tankový protiútok požadovaný Hitlerem, ho 21. září převedli do zálohy vrchního velitelství pozemních vojsk (OKH). Už 24. prosince však znovu převzal velení skupiny armád „G“. Osmadvacátého ledna 1945 ho převeleli na post vrchního velitele skupiny armád „H“, jež se 7. dubna přeformovala na hlavní velitelství na severozápadě. Blaskowitz nyní velel obraně Nizozemska. Vynikal v organizování různorodých útvarů a pevné obrany. Mezi 5. a 6. květnem v hotelu de Wereld ve Wageningenu kapituloval před kanadským generálem Charlesem Foulkesem.
Soudili ho za válečné zločiny v norimberském procesu, ale před vynesením rozsudku spáchal 5. února 1948 v 64 letech sebevraždu, když se vytrhl strážím a z ochozu skočil do dvorany soudní budovy. Podle jedné verze ho zabili bývalí esesáci. Také on tedy dostal za okupaci „zbytkového Česka“ svůj díl.
