nahoru

Před 30 lety krvavá revoluce svrhla rumunského diktátora Ceauşeska

Jaroslav Šajtar22. prosince 2019 • 16:30
Před 30 lety krvavá revoluce svrhla rumunského diktátora Ceauşeska
foto: archivy Rum. státu, ČTK

Bouře proti čtyřiadvacetiletému vládnutí Nicolae Ceauşeska vypukly v sedmihradském Temešváru 16. prosince 1989 a vyvolala je zpráva, že bezpečnostní orgány hodlají zatknout maďarského kněze Lászlóa Tőkése. V neděli následujícího dne rozběsněný dav vyplenil budovu krajského výboru Rumunské komunistické strany.

Ceauşescu nařídil potlačit revoltu, avšak ta se lavinovitě šířila a zachvátila města Brašov a Arad. Zatímco zprávy o povstání se po celé balkánské zemi šířily prostřednictvím rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, oficiální místa zarytě mlčela. Světová veřejnost se o krvavém potlačování nepokojů dovídala prostřednictvím Jugoslávie a Maďarska. Jenže tehdy ještě nebyl tak běžný pojem fake news, aby si lidé uvědomili, kolik lží a dezinformací tyto zprávy obsahují.

Proti všem

Bleskově se šířily zvěsti napřed o stovkách, pak již o tisících a nakonec o desetitisících usmrcených a umučených lidí. Dodnes není úplně jasné, kdo stál v pozadí těchto fám. Nicolae Ceauşescu si na konci své éry dokázal znepřátelit kdekoho. Maďaři mu vytýkali útlak jejich menšiny v Sedmihradsku, Jugoslávcům se nelíbilo zacházení s padesátitisícovou srbskou menšinou v Banátu, Sověti mu nezapomněli reálně samostatnou politiku a rázné odmítnutí Gorbačovovy perestrojky, Západ ho zase kritizoval za porušování lidských práv a doma rostla nespokojenost s tíživou hospodářskou situací a propadem beztak nízké životní úrovně. Zájem o jeho odstranění tedy měli mnozí.

Revolta zachvátila i metropoli

Jedenadvacátého prosince se povstání vedené převážně mládeží rozšířilo také na hlavní město. Ceauşescu nechal po návratu ze státní návštěvy Íránu svolat masové shromáždění v centru Bukurešti, doufaje, že ho podpoří a odsoudí povstalce, „vandalismus“ v Temešváru a provolá slávu „Dunaji myšlenek“ a „karpatskému géniovi“, jak se nechával titulovat.

Jenže se přepočítal. Shromáždění místo vyjádření podpory jeho režimu vyústilo v další revoltu, jež mu ani neumožnila dokončit projev. Nepochodil ani následujícího dne, kdy měl promluvit z balkónu budovy ústředního výboru Komunistické strany Rumunska. Když viděl, jak dramaticky se situace zhoršuje, uprchl s manželkou Elenou vrtulníkem z hlavního města. Brzy je však dopadli a 25. prosince po procesu, jenž byl karikaturou jakéhokoli aspoň trochu řádného soudu, byli oba odsouzeni k smrti „za genocidu a ekonomické rozvrácení země“ a kvapně zastřeleni. Proces odvysílaný v noci televizí vrhl první temný stín na rodící se rumunskou „demokracii“.

Následujícího dne se stal předsedou Fronty národní spásy bývalý aparátčík Ion Iliescu a předsedou vlády Petre Roman. Povstalci obsadili televizi. Pro rumunskou revoluci byly typické srážky mezi armádou, jež přešla na stranu vzbouřenců, a bezpečnostními silami věrnými Ceauşeskovi, zvláště obávanou tajnou policií Securitate.

Desetitisíce obětí vycucané z prstu

Během turbulentních dnů od 22. do 25. prosince se po celé zemi a následně ve světě šířily fantastické zvěsti o desítkách tisících mrtvých v boji proti „novodobému Draculovi“. Objevovala se čísla 50 000 až 60 000, někde dokonce až 70 000–80 000, ale nakonec bublina splaskla a ukázalo se, že zahynuli „jen“ 1104 lidé, z toho nejvíc – 564 – v Bukurešti, 93 v Temešváru, 90 v Sibini, 66 v Brašově a 26 v Kluži. V některých případech povstalci omylem postříleli sami sebe. I tak to ale v Rumunsku v prosinci 1989 na rozdíl od Československa žádný „samet“ nebyl.

Jaroslav Šajtar




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější