Miloš Jakeš: Setkání s kůlem v plotě | Reflex.cz
nahoru

Setkání s kůlem v plotě: Miloš Jakeš před 30 lety slepě uvěřil ideálům zločinného komunismu

Milan Podobský8. listopadu 2019 • 11:10
Milan Podobský (nahoře) se spolužáky v obýváku bývalého šéfa KSČ a státu, Miloše Jakeše
Milan Podobský (nahoře) se spolužáky v obýváku bývalého šéfa KSČ a státu, Miloše Jakeše
• foto: 

V době vrcholící revoluce, devatenáctého prosince 1989, jsme zazvonili u dveří jedné smutné dejvické vily. Spolužáci z fakulty žurnalistiky Václav Bartuška, Richard Kalup, fotograf Petr Žižka a já. A otevřel nám sám bývalý generální tajemník Miloš Jakeš.

Miloš Jakeš byl v té době ukřivděným. Vyloučili ho z komunistické strany, kde pro sebe urvaly funkce jinčí kádry. Vyslýchala ho vyšetřovací komise. Pomalu si začínal uvědomovat, že byl krmen ideologickým senem Rudého práva, sebechválou stranických kolegů, polopravdivými svodkami Státní bezpečnosti, tleskáním licoměrného lidu, ukolébán a uchlácholen. Asi nechápal. V pátek 17. listopadu 1989 odjel na chalupu, pak došlo k masakru na Národní třídě – a příští pátek už nestál v čele KSČ a státu.

Národní klaun

Miloše Jakeše, generálního tajemníka ÚV KSČ v letech 1987-89, jsme v časech perestrojky vnímali jako beránka, nejspíš obětního. Snad jako koktavého císaře Claudia, který se shodou dějinných záškubů octl na císařském stolci. Sám, zoufale sám. Jako ten kůl v plotě.

Když potom Svobodná Evropa pobavila národ jeho projevem na Červeném Hrádku, stal se z Jakeše jakýsi národní klaun, což ale bylo poněkud zavádějící, protože prostota a hloupost nejsou totéž. Největším hříchem Miloše Jakeše nebylo, že si pletl bojlery s brojlery, ale že uvěřil v ideály zločinného hnutí – komunismu.

A rozhovor začal

Zpět k setkání s Jakešem v prosinci 1989. Jeho vila stála ve stráni Hanspaulky, nijak zvlášť hezká. Pozdější zájem o architekturu mne poučil, že šlo o puristický objekt architekta Aloise Mezery z 30. let. Jakeš ji podle svých slov koupil koncem 60. let jako majetek po emigrantovi za 120 tisíc korun. Byla to cena jistě přátelská, ale soudě podle mých vlastních realitních zkušeností z normalizační doby, nijak dramaticky podhodnocená. No a pak jsme si sedli, pustili magneťák a rozhovor začal.

Pane Jakeši, co říkáte tomu, jak vás vaši soudruzi vyloučili ze strany?

Prostě jsem tomu nemohl uvěřit. Měl jsem doma jednoho starýho známýho soudruha, naráz volá te­lefon, můj bývalý pomocník mi sděluje, že ho soudruh Urbánek požádal, aby mi oznámil, že jsem byl vyloučen ze strany. Já jsem se okamžitě oblékl a běžel na ústřední výbor, poněvadž předsednictvo zasedalo, chtěl jsem tomu zabránit, nevzali mě tam, nechtěli se mnou mluvit, tak jsem čekal v jídelně před zasedačkou. Počkal jsem na skončení jednání, pak jsem o tom mluvil se soudruhem Urbánkem a ten mi prostě řekl: No to víš, byl velikej tlak, nějak s tou minulostí, abysme to měli pryč, ten 17. listopad, aby všechno bylo za náma, před těma okresníma konferencema. Tak se můžeš odvolat. Podle mýho názoru mi bylo velice ublíženo, prostě jednalo se se mnou jako s onucí.

Jste ochoten si připustit, že jste udělal chybu. Jestliže ano, v čem?

V nedocenění stavu společnosti. My jsme všechno směřovali k sjezdu strany, k ústavě, postupně jsme chtěli uvádět do života proces demokratizace. Výsledek byl jinej, je vidět, že jsme nedocenili všecky ty události, který tady probíhaly, že jsme se včas nerozhodli pro dialog, že víceméně jsme používali admini­strativní, tedy mocenský prostředky. Řekli jsme si, že to nějak vydrží, že proces demokratizace uskutečníme našima rukama, že postupně dojde k pluralitě, a tedy obnově společnosti na vysoce demokratických základech. Dnes je vidět, že nešlo o nějaký úzký izolovaný skupinky, ale de facto skupiny, který vyjadřovaly názory širších společenských vrstev. V tom smyslu já mám svůj díl politický odpovědnosti jako vedoucí funkcionář kolektivního vedení.

V čem podle vás byla základní chyba, kámen úrazu vaší poli­tiky?

V tom, že tady neexistovala ofi­ciální opozice.

Ale vždyť jste ji nechtěli povolit!

V tom byla právě ta největší ­chyba!

Ještě o třicet let později musím říct: byl to dvouhodinový rozhovor stran, které se příliš nechápaly.

A dnes?

Miloši Jakešovi je dnes 97 let. Z vrcholných komunistických kádrů už žije jen on a Lubomír Štrougal. Ani první, ani druhý nestihli reformovat komunismus včas, naštěstí. Ono by to ale stejně nešlo. Ideje a ideály jsou závislé na lidech a to jsou tvorové velmi, ale velmi problematičtí. Vilu Miloše Jakeše koupil uhlobaron Petr Paukner, Jakeš skončil v kleci podbabského sídlišťátka. V poslední době prodělal dva těžké zápaly plic. Když jsem ho viděl naposledy, řekněme tři roky zpátky, odcházel s dvěma soudruhy z jedné dejvické restaurace, ti dva to s pivíčky trochu přehnali. A viditelně starší Jakeš je vedl. Řekněme – jak symbolické!

Zvláštní vydání Studentských listů najdete v novém tištěném Reflexu >>>

Reflex 45/2019

Milan Podobský




Diskuse ke článku

 

Nejčtenější komentáře
Články odjinud
Nejčtenější