Na přelomu 19. a 20. století žily v New Yorku přes dva miliony lidí ve stísněných ubytovnách. Tyto činžáky vznikly levnou přestavbou rodinných domů na prostory s maximálním využitím každého metru čtverečního. Pro imigranty převážně z Itálie a východní Evropy ale nešlo pouze o místo pro nutné přespání, jak úřady původně zamýšlely. Mrzké příjmy nutily nově příchozí rodiny využívat ty samé prostory i jako místa pro práci.
Přišívání knoflíků, slepování umělých květin, louskání ořechů. To byly typické práce, které se daly tehdy dělat z domova. A jelikož zaměstnavatel platil od kusu, do pracovního procesu byla téměř vždy zapojena celá rodina včetně dětí. Tvrdé podmínky, které imigranti tehdy zakusili, zdokumentoval na fotografiích Lewis Hine. Zaměstnanec neziskové organizace Národní výbor dětské práce tak výrazně přispěl k zavedení série nových opatření v zákoníku práce.
Na jejich základě mohl majitel newyorského činžáku požádat o licenci a změnit tak svůj dům na dílnu. Poté ale musel dvakrát ročně zpřístupnit byty k hygienické prohlídce a udržovat evidenci odvedené práce. V roce 1911 již bylo uděleno na 13 tisíc takových licencí. Ty se ale udělovaly jen na část zmíněných odvětví. V kombinaci s nedostatkem úředníků způsobilých provádět prohlídky a jejich malými pravomocemi se dobře míněná série opatření prakticky minula účinkem. Definitivní konec těchto pololegálních dílen tak přinesl až reformní balíček New Deal Franklina D. Roosevelta ve 30. letech.
„Domácí práce v činžácích mi připadá jako jedna z vůbec nejnemorálnějších forem dětského otroctví, jakou v USA máme,“ uvedl autor snímků v naší galerii Lewis Hine.
