Strašlivá rvačka se odehrála 3. září 1907 mezi cikány, již putovali z česání chmele v Lišanech u Rakovníka. Svůj tábor rozbili v nedaleké Krupé. Někteří zůstali, jiní odešli do zdejší hospody. Sled dalších událostí se koncem října toho roku pokusil rozluštit soudce pražského soudu Šraml.
Cikáni pili asi hodinu, když vše začalo. Podle sedmnáctiletého Františka Studničky, jenž cikánům nosil pivo, rozpoutaly bitku dvě ženy, které si počaly rvát vlasy. Přítomný Jan Růžička se je chystal roztrhnout, když na něj zavolal chromý cikán sedící u stolu nedaleko od něj: „Pojď sem!“
Růžička šel, avšak sotva se před jednonohým zastavil, ten mu vrazil dlouhý nůž do krku. Nastala strašná a nepřehledná řež. Muži vytáhli nože, popadli, co bylo po ruce – židle i půllitry. „Cikánky strašně pištěly a ječely.“
Když se situace alespoň trochu uklidnila, zůstala na podlaze tři mrtvá těla – Jana Růžičky, Jana Vrby a Ferdinanda Serynka. Ostatní byli pobodaní a vůbec zraněni. Nejvíce pak čtyřicetiletý František Serynek, jenž byl pořezaný nožem na hlavě, prsou a na noze, takže musel být dopraven do nemocnice v Rakovníku.
Právě on byl posléze označen za pachatele přinejmenším dvou ze tří vražd. „Cecílie Růžičková, manželka zabitého Růžičky, dosvědčila, že šli mužové asi v pět hodin odpoledne do hospody a popíjeli tam. Ona s nimi nešla, ale zůstala v táboře. Asi v sedm hodin přiběhl k ní její třináctiletý syn Jan a křičel: Chromý Franta zapíchl tátu!“ líčil svědectví ženy tehdejší tisk.
Také svědek Antonín Serynek řekl obžalovanému před soudem do očí: „Tys píchl Jana Růžičku do krku a já mu hned nato dlaní zastavoval krev!“
Čin „Chromého Franty“ potvrdili i další svědci z řad kočovníků. Naproti tomu náhodně přítomný česáč chmele Jan Sušický prohlásil, že viděl, jak vše začal posléze zabitý Ferdinand Serynek, jenž „vrazil nůž Janu Růžičkovi do hrdla třikrát za sebou. Krev mu stříkala z ran na tři mety a sotva došel ke dveřím, skonal.“
Jak si v tu chvíli počínal žalovaný?
„Při nastalé řeži seděl chromý František Serynek na židli a tloukl kolem pobíhající cikánky berlí,“ vypověděl Jan Sušický.
Obviněný Serynek pak jen opakoval, že ostatní cikáni chtějí na něj vše shodit ze staré zášti. A na otázku předsedy soudu zda se spokojí s přečtením svědeckých výpovědí nebo trvá na tom, aby byli další svědci osobně přítomni, odvětil: „A kde by ty svědky dnes našli, milostpane? Dnes si dá cikán jméno takové, zítra si dá zas jiné a to je těžko jej pak chytati! U mě je to něco jiného. Já nemám nohu a jiné jméno nežli Serynek si už nemohu přisvojit. Jednonohý cikán je v Čechách jen jeden a to František Serynek. Ti ostatní se jmenují každou chvíli jinak. Četníci to vědí dobře! Tak jen to přečtou!“
A výsledek soudního líčení?
Rada Šraml vynesl nakonec rozsudek osvobozující, poněvadž ze vzájemně si odporujících výpovědí nebylo možné dovodit, že právě jednonohý František Serynek zvaný „Chromý Franta“ kohokoli v hospodské bitce zabil. In dubio pro reo – v pochybnostech ve prospěch obviněného platilo už za Rakouska.
